Cesta do Norska v době koronaviru

V červnu 2020 jsem byla oficiálně vpuštěná do Norska, juchů. Na léto jsem se tu už podruhý usídlila v Karasjoku, malým městečku cca 450 km za polárním kruhem a stejně jako minulý rok tu pracovala v restauraci jako kuchařka. Než jsem se sem ale dostala, byla to strastiplná cesta, o kterou se mi postaral zmetek jménem koronavirus.

Tak sakra jedu nebo nejedu?

Ještě v březnu jsem rozhlašovala, že odjíždím, že mě žádný divnovirus nezastaví. Pak vyhlásili karanténu, zavřeli hranice a já se smířila s tím, že mám smůlu. Pak ale soud rozhodl, že se hranice otevírají. Jásala jsem, že teda můžu odjet. No jo, jenže Norsko ty svoje mělo pořád zavřený. Rozhodnutí, že teda opravdu nejedu. Dokud mi v polovině května nenapsal šéfík, který nutně potřeboval zaměstnance, že do Norska za určitých podmínek přijet můžu!

Neposlouchala jsem lidi kolem, kteří do mě hučeli, že mě do Norska nepustí. Strávila jsem hodiny hledáním informací, projížděla oficiální weby v angličtině i norštině a četla si zkušenosti ostatních v diskuzích, abych se teda nakonec přece jenom přesvědčila, že do Norska konečně a definitivně JET MŮŽU za splnění 4 podmínek:

• Jsem občan EU.
• Mám v Norsku práci a při vstupu to musím prokázat pracovní smlouvou.
• Mám zajištěno ubytování, což musím dokázat nájemní smlouvou.
• Po příjezdu musím strávit 10 dní v karanténě.

Na letišti v Oslu jsem po příletu podstoupila docela striktní rozhovor, kde jsem tohle všechno musela prokázat. Jinak pani vypadala odhodlaně mě poslat zpátky, odkud jsem přivandrovala.

Volejte sláva a 3 dny se radujte!

Anebo ne? 

Jak se tam (ne)dostanu?

I přes to, že jsem letěla do prdelákova za polární kruh, koupení letenek se nezdál být problém. Letecká společnost Norwegian se tvářila, že normálně lítají, a tak jsem si koupila letenky na polovinu června. Pro jistotu jsem počkala pár dní. Když to vypadalo, že je všechno oukej, rozhlásila jsem odjezd do Norska všude, kam se dalo. A druhý den – bum, rána přes držku! E-mail: „Dobrý den, protože se děje koronavirus… bla bla… rušíme vám letenky“. Nebyl to jenom můj let, ale zrušili ÚPLNĚ VŠECHNY lety celý ten měsíc.

Nastalo sáhodlouhý hledání, jak jinak se na sever do divočiny dostat. Proces ve zkratce vypadal nějak takhle: „Takhle ne. Sakra, takhle taky ne. Hm, to by nešlo. Tudy taky ne. Tihle nelítají. Tihle lítají, ale ne do prdelákova na severu. Tahle nízkonákladovka tvrdí, že letí, ale nemám jistotu, že to zase nezruší. Nikdo tam nejede autem. Busy ve Finsku nejezdí. Tohle je nechutně drahý. Tady je podmínka, že si musím koupit zpáteční letenku…“ 

Nakonec jsem musela přistoupit na drahou variantu s nutností zpáteční letenky, přestupem ve Frankfurtu a nocováním na letišti v Oslu. Hallelujah, furt lepší než drátem do oka.

Už jenom „drobnost“

Pro vstup do Norska už jsem potřebovala jedinou formalitku – pracovní smlouvu. Jenže to by šéfík nesměl být prezident flegmatiků.

Připomínala jsem se mu XY krát. Když jsem od něj neměla smlouvu ještě ani večer před odjezdem, zfalšovala jsem ji. Normálně vám to tady přiznám. Vzala jsem tu z minulýho roku, přepsala data a vytiskla ji v copy centru půl hodiny před zavíračkou. Ne, nemám doma tiskárnu.

Platná a podepsaná smlouva od šéfíka mi přišla pozdě večer. Běžela jsem teda do copy centra ještě ráno a nefalšovanou smlouvu si tiskla doslova 2 hodiny před odletem. Já bez trošky adrenalinnu prostě odjet nemůžu.

Cestování letadlem v době koronaviru

Letiště v Praze zelo prázdnotou. Odletová tabule hlásila jen 10 letů za celý den. Všechno bylo zavřený. Všichni měli roušky, drželi se od sebe a báli se na sebe byť podívat, aby se náhodou nenakazili. Z Prahy do Frankfurtu nás letělo sotva 50 malým letadlem.

Podobně opuštěně to vypadalo i na letišti Gardermoen v Oslu, kde se to normálně lidmi jenom hemží. Letů bylo sice víc, zato skoro všechny vnitrostátní. U mezinárodních často červeně svítilo „zrušeno“. Až na dvě předražený trafiky a pizzerii, bylo všechno zavřený. Roušky jsme museli mít nasazený po celou dobu letů.

Poslední výzva než dojedu do Karasjoku

Po přistání v Lakselvu, nejbližším městě od mýho cíle, jsem vítězoslavně vylezla do toho mrazu, co tam panoval i přes fakt, že byla půlka června. Myslela jsem, že tady moje útrapy s cestou na sever Norska končí. Ale prý to ještě nestačilo, řekl koronavirus.

Když jsem ušla 3 km s krosnou z letiště do města na autobusový terminál, od náhodnýho kolemjdoucího jsem zjistila, že kvůli koronaviru se nemůžou kupovat jízdenky u řidiče jako obvykle. Musí se koupit dopředu online. Na tom mini nádražíčku nebyla wifi ani omylem, a protože jsem jeskynní člověk (jak mě nazvala kamarádka), tak nemám internet v mobilu.

A tak jsem se hodinu před odjezdem busu vydala hledat wifi. Nevím, jestli celý Lakselv kvůli viru zkrachoval, ale všechno, co vypadalo jako restaurace, bylo zavřený. Samozřejmě, že jediná otevřená kavárna s wifi byla až úplně na konci města, přesně tam, odkud jsem přišla. Stáhla jsem si aplikaci, koupila jízdenku a mašírovala zpátky.

Nadšeně jsem jízdenku ukázala orouškovanýmu řidiči, který ani neotevřel přední dveře, aby se na to podíval, nasedla jsem do úplně prázdnýho autobusu a po hodině jízdy – sláva nazdar výletu – jsem konečně vystoupila v mým cíli, v Karasjoku.

Třešnička na závěr

Aby toho nebylo málo, tak 4 dny po příjezdu do Karasjoku jsem onemocněla. To je něco, co fakt chceš, když tam všude venku lítá koronavirus. Jako první přišla panika. Druhý den jsem se uklidnila a podle příznaků usoudila, že to je jenom obyčejná chřipka. Teploty jsem vyležela, kašel vykašlala, rýmu vysmrkala a o pár dní později jsem byla zase zdravá jako řípa a mohla jsem mašírovat do práce za plotnu vařit soby.

Máš taky zážitek z cest během koronavirový pandemie? Poděl se o něj do komentářů.