Pravda o mně a Japonsku

Proč zrovna Japonsko? Jak se to stalo, že tam smrdím tak často? Byla to láska na první návštěvu? A jak to ve skutečnosti je, když tvrdím, že žiju někde mezi Norskem a Japonskem? Tady je pravda o tom, jak to mezi mnou a Japonskem doopravdy je.

Jak jsem k Japonsku poprvý přičichla

Do Japonska jsem úplně poprvý zavítala před devíti lety, v roce 2017.

•

Zemi vycházejícího slunce jsem na svém seznamu přání ve svých cestovatelských začátcích vůbec neměla. Byl to můj bývalý přítel, který vyslovil přání do Japonska jet, když jsme tehdy plánovali cestu kolem světa.

•

Z Japonska jsem si ale sedla na zadek už ve vlaku po cestě z letiště. Možná na to mělo velký vliv i to, že jsme tam zrovna dorazili po měsíci v Rusku. 😀 

•

I přes obrovský nadšení jsem nikdy neměla v úmyslu se do Japonska vrátit. To se změnilo před třemi lety, v roce 2023…

Proč teda zrovna Japonsko?

Zatímco spousta lidí sní o Japonsku kvůli anime, jiní tam chtějí jet za poznáním unikátní kultury, mně tohle všechno bylo buřt. Já měla k cestě do Japonska úplně jiný důvod. Pro mě to byl a pořád je… tanec.

Kdo neví, vo co jde, tak tančím taneční styl, který se jmenuje poppin’. V Česku jsme ale značně malá komunita a já jsem jednoho dne cítila, že jsem tam narazila na svůj strop. Protože jsem se ale toužila tanečně posouvat dál, nenapadlo mě nic lepšího, než se učit rovnou od těch nejlepších popperů na světě! A ti jsou… právě v Japonsku. Jo, a taky v Koreji…

Vysnila jsem si tak velký taneční trip, který měl zahrnovat měsíc v Japonsku a měsíc v Koreji a obejít tam tolik tanečních lekcí, kolik moje tělo unese. Jenže jsem dorazila do Japonska a už se mi nechtělo pryč. Cestu do Koreje jsem zrušila. A dodnes jsem tam nebyla. 😀 Místo toho jezdím každý rok do Japonska a trávím tam 2 až 3 měsíce.

•

Přineslo mi to, co jsem od toho očekávala? Ne. Dalo mi to totiž ještě mnohem, mnohem víc. Kdybych měla říct, co mě v tanci posunulo nejvíc, tak jsou to právě pobyty v Tokiu.

| O tom, jak jsem poprvý protančila tři měsíce v Japonsku, píšu tady. (Když si to čtu teď o dva roky později, přijde mi to hrozně roztomilý.)

Plánuju v Japonsku žít?

V Japonsku jsem (zatím) strávila něco přes osm měsíců během čtyř návštěv a Tokio považuju za jeden ze svých domovů (ano, mám jich víc). Nežiju tu však permanentně ani tu nepracuju. Jezdím sem maximálně na tři měsíce – to je doba, po kterou tady můžu pobývat bez víza.

•

Zaměstnání jsem sice v Japonsku nikdy neměla, ale při svojí úplně první návštěvě v roce 2017 jsem pracovala jako dobrovolník pro gejšu.

•

Práci v Japonsku si ani hledat neplánuju, protože nejsem ochotná přijmout jejich workoholickou a hierarchickou pracovní kulturu. Zvlášť potom, co jsem si zažila pracovní podmínky v Norsku.

A stejně… Vždycky, když z Japonska odjíždím, brečím jak želva.

Kde všude jsem byla?

Z těch více než 8 měsíců jsem nejvíc času strávila v Tokiu a moje mapa s místy, která chci vidět, je pořád neuvěřitelně zahuštěná.

•

Taky jsem byla tři týdny ve městě Kamakura a tři týdny v Osace. Navštívila jsem ale i města Kjóto, Nara, Chiba, Kawagoe, Yokohama, hrad Himedži a přírodu kolem hory Fudži.

Co na Japonsku miluju? 

Speciální místo v mým srdci z celýho Japonska zaujímá Tokio. To město má prostě grády! A hlavně jeho čtvrť Šindžuku, Kabukičó (pro představu — něco jako tokijský Manhattan. Asi. V New Yorku jsem nikdy nebyla). Tahle nejrušnější a ikonická část Tokia plná zářících neonů, která musí být vidět a slyšet až z Marsu, má pro mě nostalgický význam. Dodnes si pamatuju, jak jsem kdysi dávno ještě jako cestovatelský pívo oněměla úžasem, když jsem poprvý vystoupila na Šindžuku a spatřila ty obří barevný řvoucí billboardy a davy lidí. Dnes jsem na Šindžuku byla víckrát než na Václaváku a pod jedním mrakodrapem se týden co týden scházíme s ostatními tanečníky. Je to pro mě symbol toho, kam až se může obyčejná holka z Horních Počernic dostat.

•

Často slýchávám od lidí, že by v Tokiu nemohli být tak dlouho, protože by jim hráblo z toho množství lidí. Já to miluju.

•

V Japonsku jsem strávila dost času na to, abych se projedla k závislosti na sushi a ramenu.

•

Japonský záchody se zvuky vodopádu a vyhřívanými prkýnky jsou podle mě nejlepší vynález na světě.

A co nesnáším?

Naopak z věcí, co mě v Japonsku vytáčí úplně nejvíc, je rýma. Souhlasím s tím, že rýmička je nejhorší lidská nemoc. Ale v Japonsku nabývá ještě vyššího levelu. Když ji mám já, nemůžu se normálně vysmrkat – v Japonsku je to velmi neslušný. Asi jako kdybyste na veřejnosti velmi hlasitě prděli. A když má rýmu někdo jiný, musím trpět ty zvuky tahání kemra až z paty každých pár vteřin. Když to někdo dělá vedle mě v kavárně nebo MHD, tak nahlas, že ani Rammstein ve sluchátkách na plný volume nestačí, mám chuť spáchat seppuku.

•

Hned v závěsu jsou na seznamu nesavý ubrousky, ultratenký toaletní papír a absence odpadkových košů.

•

A i když už jsem jich pár prodělala, ze zemětřesení jsem pořád podělaná až za ušima.

Co vám ještě musím přiznat?

Ano, japonsky se učím. Kloudný důvod k tomu nemám. Dělám to čistě jen pro radost. I když o tom někdy pochybuju, protože je to tak zasraně těžký jazyk. Jsem si jistá, že ten, kdo ho vymýšlel, se Japoncům za něco mstil. 😀 

•

Nejsem fanoušek anime. Všeho všudy jsem viděla tři a půl anime. Teď ale koukám na jedno z těch anime znovu (je to Hunter X Hunter, kdybyste zvědavostí nemohli spát) – v japonštině s japonskými titulky – jako studijní materiál. 😀

•

Sakury jsou přeceňovaný. Jo, napsala jsem to nahlas! (Kdybyste je ale přece jenom chtěli vidět, tady je 7+7 těch nejlepších míst v Tokiu.)

Tady to ale nekončí. Další příběhy ze života v Japonsku najdeš tu

• Gajdžin v Japonsku Aneb Moje malá japonská dobrodružství
• Pronikla jsem do tajů japonských gejš. Pro jednu z nich jsem pracovala
• Jak se mnou (o)třáslo zemětřesení