Jak jsem protančila 3 měsíce v Japonsku

Měla jsem plán. Odjet na měsíc tančit do Jižní Koreji, protože tam jsou ti nejlepší poppeři na světě. Nějak se z toho ale staly 3 měsíce v Japonsku a tančila jsem tam ještě víc, než jsem vůbec zamýšlela. A jako… Už jsem toho v životě procestovala dost, ale tohle… TOHLE byl ten nejšílenější trip ze všech. Opravdovej Tokyo Drift!

Tokio je… ufff! Nemám slov. Největší město světa mě svojí atmosférou naprosto uchvátilo a vtáhlo do svých útrob. Takovej vibe jsem ještě nezažila. Všechno svítí, bliká a dělá rámus. Furt někde něco vyřvává, ať už barák nebo projíždějící kamion s reklamou. Ale v metru je absolutní ticho, nikdo nespěchá a trpělivě čeká ve frontě na další vlak.

Tady je mrakodrap, tu svatyně, vedle ní automat na pití, támhle tradiční japonská zahrada, zde kavárna, kde vás obluhují služky, kus opodál zase bar, kde vás obluhují roboti, mezi tím vším convenience store na každým rohu. V obchodech seženete, na co si vzpomenete. Všude je všechno a je toho hodně. Kam se hnete, tam je hlava na hlavě, ale lidi jsou k sobě zdvořilí a navzájem se sobě v jednom kuse klaní. A i když se přes den všichni tváří jako slušní pracující kravaťáci, večer se mění v párty animals a všechny izakaji (japonský hospody) praskají ve švech.

Je to hroznej guláš. Ale fungující guláš. S pravidly, který všichni dodržují. Musí, jak mi řekli moji japonští kamarádi. Protože kdyby je nedodržovali, tak by se všichni na tom ostrově sežrali.

Přijela jsem, tančila jsem, odjela jsem

Lidi se mě často ptají, že musím po skoro 3 měsících v Tokiu město znát jako svý taneční boty a že jsem tam musela vidět snad všechno. A mají pravdu!  Navštívila jsem v Tokiu opravdu hodně míst. Třeba Noa Dance Academy na Ikebukuro, Shinjuku, Ebisu, Nakameguro, Kichijoji a Akihabaře a Studio Worcle na Okubu a Harajuku. Taky taneční studia Remix Dance School, DIL, Flag, Will Wall a několik dalších. A ještě taneční kluby Seata, Harlem nebo Hypermix. Rozhodně všechna ta místa můžu doporučit. 🙂

Tančila jsem hodně. Každý den. Od rána… do rána. Zařídila jsem si neomezenou permanentku do největšího tokijskýho tanečního studia, našla si další taneční školy, kde učí moji idolové, přisrala se na sessions ke všem, s kým jsem se seznámila, registrovala se na všechny konající poppin’ a wackin’ battly a už jsem frčela jako naspeedovaná veverka. 

Za 3 měsíce v Japonsku jsem potkala snad na 200 lidí. Byla jsem na víc jak 60 lekcích, na 12 battlech a nespočtu sessions a párty pro tanečníky.

Splnila jsem si něco, co jsem myslela, že nikdy nebude možný. Učila jsem se a tančila s tanečníky, jejichž videa jsem ještě nedávno sjížděla na youtube v ČR na gauči – jako Boogaloo Kite, Gucchon, Kei, Maccho, Cgeo nebo Ryo. Jen chci říct: Just dream big.

Jaký je battlování v Japonsku

Neskutečná výzva! Na každým battlu je běžně 150 – 300 popperů (na Old School Night v Osace nás bylo dokonce 500), ze kterých se vybírá top 16. Jeden tanečník je brutálnější než druhý a každý má v preselekci většinou jen 40 vteřin na to ukázat, co v něm je. Na battlu Dog Eat Dog jsme dokonce měli 25 vteřin na tanečníka! To prostě nestihneš ani přijít. A v porotě vždycky sedí někdo jako Boogaloo Kite, Gucchon, Kei, TetsuG, Hoan, Marten O’Clock, Cgeo, Shuru, nebo třeba LipJ.

Na jednom začátečnickým battlu nás bylo “jen” 60 popperů. Když se mě vyptávali na poppin’ komunitu v Český republice a já utrousila, že nás je málo a že tohle je pro mě velký battle, vysmáli se mi do ksichtu.

Kromě počtu tanečníků na battlech jsou někdy i šílený časy. Některý začínají o půlnoci! A některý all styles battly dokonce začínaly o půlnoci ve všední den. Magoři, tihle Japonci… 

Wackin’ v Japonsku

Ze začátku jsem se snažila i dost wackovat. Ale protože poppin’ možností je v Japonsku TOLIK, že na wackin už mi prostě nezbývala kapacita. Z toho co jsem ale zažila můžu říct, že wackin’ komunita je v Japonsku stejně nádherná jako všude jinde na světě.

Wackin’ battly jsem si ale nenechávala ujít. A na Waacking Festivalu v Tokiu třeba pořád nechápu, co se stalo. Celou akci jsem si neskutečně užívala, jamovala jsem s ostatními tanečníky a po finále jsem tam stála s mikrofonem v ruce a šbleptala nějaký projev, zatímco jsem držela ceny za 2. místo, judge’s personal choice a the most valuable player od organizátora akce, který mi děkoval za tu energii, kterou jsem na festival přinesla. Arigatou gozaimasu.

Poslední večer v Tokiu

Moje poslední noc v Tokiu nemohla být dokonalejší. Tančili jsme s mými asijskými kamarády v ulicích Shinjuku (něco jako tokijský Manhattan) až do jednácti do večera, zatímco vedle našeho poppin’ cypheru byly další cyphery lockerů, krumperů, b-boys, a dokonce K-popu.

Je neuvěřitelně těžký zachytit v pár řádcích, co všechno jsem v Japonsku zažila a jak moc mě to tam zasáhlo. Moje srdce pláče, že jsem musela odjet. Neloučím se ale slovy sayounara (sbohem), ale matane (nashledanou), protože cítím, že se velmi brzy vrátím.