Pravda o mně a Norsku aneb Proč zrovna Norsko?

Norsko je moje srdcovka už od mých 16 let. Jak jsem se ale v Norsku vlastně ocitla? Snila jsem o jeho návštěvě od jaktěživa? A jak to ve skutečnosti je, když tvrdím, že žiju někde mezi Norskem a Japonskem? Pravdu o mně a Japonsku už jsem vám prozradila. Teď uzrál čas přiznat barvu s Norskem.

Jak jsem se v Norsku poprvý zjevila

Norsko mi bylo u prdele. Bylo mi 16 let, když jsem na střední škole viděla plakát s nabídkou dvoutýdenní pracovní stáže na hotelu – právě v Norsku. Tehdy tam mohla být napsaná jakákoliv země, moje reakce by byla stejná – neváhala jsem ani vteřinu a šla se přihlásit. Šlo mi jen o tu zkušenost práce v zahraničí. Možná že kdyby tam tehdy stálo „Portugalsko“, žila bych teď v Portugalsku a učila se místo norštiny portugalsky. Kdo ví.

Zájemce o tuhle stáž vybírali podle motivačních dopisů. Hned jsem ze sešitu vyškubla papír, načmárala na něj nějaký přemotivovaný kecy a tenhle kus hadru odnesla sebejistě učitelce. Nechápu, jak mě mohli vybrat.

•

Dva týdny práce servírky v hotelu, bydlení u Somálky, únorový počasí a ničím zajímavý město Hamar ve mně kupodivu zanechaly hodně silný zážitek. Tak velký, že když jsem o rok později viděla ve škole ten samý plakát o stáži v Norsku, rovnou jsem zabušila učitelce na dveře kabinetu a sebevědomě jí do ksichtu řekla, že chci jet zase. Nevěřícně na mě vykulila oči a odevzdaně mě tam vyslali znova. Kdyby to neudělali, tak bych tam odletěla sama. Třeba na koštěti.

Jak se mě Norsko už nezbavilo

Do Norska jsem se v průběhu let vrátila ještě několikrát. Párkrát jako turista, hodněkrát jako dobrovolník – jen abych tam mohla strávit co nejvíc času. A tak jsem trénovala smečku tažných psů na závody psích spřežení u Trondheimu, starala se o alpaky na Vesterálech, pracovala jako dřevorubec ve Finnmark nebo na organický farmě u Lillehammeru.

•

Dokud mě jednoho dne nenapadl geniální nápad, že bych mohla v Norsku pracovat a být za to placená. Na svoji první práci v Norsku jsem kývla, aniž bych pořádně věděla, co budu dělat. A tak jsem skončila jako kuchařka v restauraci v Karasjoku, i přesto, že jsem tehdy uměla tak akorát namazat chleba.

Práce v Norsku pro mě měla být jednosezónní záležitost. Chtěla jsem zase jen tu zkušenost. Ale život tomu chtěl jinak – pracovat v Norsku už jsem nikdy nepřestala.

•

Stanout na Nordkappu – nejsevernějším bodě Evropy, kam se dá dojet autem – byl můj dlouholetý sen. Neměla jsem nejmenší tušení, že právě výlet sem mi tak moc ovlivní život. Celý to je mimochodem hodně cool příběh.

•

V Norsku jsem tak kromě kuchařky pracovala ještě jako pokojská na hotelech a prodejkyně v obchodě se suvenýry – právě na Nordkappu.

Žiju teda v Norsku, nebo ne?

A dnes tady žiju. Daleko na severu Norska v rybářský vesnici jménem Honningsvåg na ostrově Magerøya, kam vede podmořský tunel. Přesně na tom samém ostrově, kde leží Nordkapp. Žiju tu ale jenom napůl. 😀 Najdete mě tu totiž v létě a v zimě. Mezitím mě můžete potkat v Japonsku, Německu nebo někde mezi tím. (Kde žiješ a čím se živíš?)

•

V Norsku jsem strávila všehovšudy 3 roky života, ale jen zlomek z toho byl na jihu. Největší část jsem prožila v nejsevernějším regionu Finnmark.

•

I přes to, jak moc Norsko miluju, jsem nikdy neplánovala se tady uhnízdit nastálo.

Zážitky, co mi Norsko do života ještě přineslo

Překročit polární kruh a spatřit půlnoční slunce byl pro mě obrovský sen. Po sedmi létech za polárním kruhem už mi to slunce věčně svítící nad obzorem tak vzrušující nepřijde. Zvlášť když se kvůli tomu budím 3× za noc plná energie.

•

Polární záři jsem viděla tolikrát, až to není hezký. Ale stejně se pokaždý zastavím a chvíli na tu nádheru čumím.

•

Po tom, co jsem si zažila i polární noci a arktickou zimu, můžu říct, že bych to nepřála ani tomu nejhoršímu nepříteli. 

Za svůj nejvíc cool trip po Norsku považuju, kdy jsme v 21 letech cestovaly s kámoškou stopem z východu na západ a přes jih zase zpátky a spaly (kromě jedný noci na hostelu v Bergenu) jen na divoko pod stanem.

•

Byla jsem na Trolím jazyku (Trolltunga) – ještě dávno před tím, než to byl hit Instagramu. Cestou tam jsem vypustila duši. Když jsme ale s kámošem viděli tu frontu, co tam čekala, shodli jsme se, že se na fotku na tom vyčnívajícím šutru můžeme vysrat.

•

S Norskem jsem měla od první návštěvy spojeno několik snů. Spoustu už jsem si jich splnila, ale pár mi jich ještě zbývá. Jsou mezi nimi například přání: procestovat celou zemi z úplnýho jihu na sever nebo vzít do Norska rodiče.

K čemu se ještě musím přiznat

Norsky se učím čistě pro radost a z respektu k zemi, kde trávím tak moc času. Norštinu reálně k práci v cestovním ruchu ani k životu v Norsku nepotřebuju.

•

Lidi se na mě občas obrací s prosbou o radu, kde se v Norsku ubytovat. Sorry, nemám nejmenší tušení. Kromě pár nocí na hostelech v Oslu, dvou nocí na Lofotech a dvou v Bergenu jsem nikdy jako turista za ubytování v Norsku neplatila. Využívala jsem spaní pod stanem, pobyt u rodiny, dobrovolnictví nebo couchsurfing.

•

Jako vzpomínku na můj život za polárním kruhem Norska jsem si nejdřív pořídila stříbrný přívěšek soba a o pár let později… tetování.

•

Na Norsku nejvíc miluju tu přírodu a svoji práci. Naopak nesnáším zimu a ta dokáže být tady v Arktidě obzvlášť krutá. Když mi od září do června rostou rampouchy z nosu a já už po sto osmnáctý odhazuju sníh, ptám se sama sebe, co tu ještě pořád dělám. Ale pak přijde léto, znovu vykoukne slunce, s přáteli vyrazíme do hor, na procházku do přístavu nebo na půlnoční barbecue… a já si zase připomenu, jak unikátní a krásný místo jsem si k životu vybrala.

A ve který zemi jsi nechal/a svoje srdce ty? Poděl se o ni s námi do komentářů. 🙂