Nordkapp: Jak jsem skončila na konci světa

Nordkapp. Druhý nejsevernější bod Evropy. Útes s ikonickým glóbem a výhledem na oceán. Tou největší zajímavostí však zůstává přírodní anomálie, kdy tu v létě dva a půl měsíce slunce nezapadá a září na obloze 24 hodin. Půlnoční slunce se tomu říká. Právě tady stojí turistická hala. A v ní já. Prodávám suvenýry. Jak se mi to stalo, že jsem skončila zrovna tady, na konci světa? To je hodně cool příběh…

Začalo to před pěti lety, kdy jsem v Norsku pracovala poprvý, tehdy jako kuchařka v Karasjoku. Spolu s mými kolegy jsme se tehdy vydali na Nordkapp na výlet.

Jen co jsme projeli podmořským tunelem, ocitli jsme se na místě jako žádným jiným – na ostrově Magerøya. Místní příroda je tak divoká, že se tu ani stromy neopovažují růst a počasí tak drsný, až vítr kameny převrací. Jste tu tak blízko přírodě, že vašimi nejbližšími sousedy jsou sobi, velryby a krabi. Právě tady, v nejzazším koutě ostrova na souřadnici 71°10’21’’, se nachází onen Nordkapp, druhý nejsevernější mys Evropy.

Ten první (jmenuje se Knivsjelloden) je tu samo sebou taky, ale není tak snadno dostupný a někdo tvrdí, že výhledy odtamtud nejsou tak dechberoucí. Nevěřte jim.

Nordkapp, můj (ne)splněný sen

Když jsme úspěšně přejeli celý ostrov – tzn. nesestřelili jsme žádnýho soba a ani nás neodfouknul vítr – konečně jsme spočinuli na Nordkappu a já si tak splnila svůj dlouholetý sen. Teda skoro. Protože jsme přijeli v srpnu, půlnoční slunce jsme prošvihli. Furt si ale myslím, že je lepší být na Nordkappu po sezóně než tam nebýt vůbec. A ten západ slunce nad oceánem, hrající všemi barvami, taky nebyl úplně k zahození.

Když jsem se dostatečně vynadívala na ta panoramata, šla jsem se zahřát dovnitř turistický haly. Sedla jsem si na bar a rozjímala nad tím, jaký mají ty lidi tady štěstí, že můžou pracovat na tak krásným místě. Hlavně v tom velkým hezkým obchodě se suvenýry…

Když mi milá baristka servírovala čaj, všimla jsem si na její jmenovce, že se jmenuje Ilona. Úplně jako já! Protože moje jméno není v naší zemi úplně obvyklý, tak jsem to se slečnou nadšeně sdílela. Moji jmenovkyni to nadchlo taky (pořád si chci myslet, že to jen nepředstírala), začaly jsme si povídat a já zjistila, že je z… Lotyšska. 

Moment… Z Lotyšska? Ona nebyla Norka? Ta informace mě zarazila úplně stejně jako mnoho turistů, když na Nordkappu zjistí, že nestojí na nejsevernějším bodě Evropy.

Když viděla, jak na ni popleteně čučím, rozmáchla ruce a vášnivě zvolala: „VŠICHNI tady jsou cizinci. Jestli se ti tu líbí, můžeš příští rok přijet a pracovat tu taky.“

„Huh…,“ pomyslela jsem si inteligentně a schovala si tu informaci hluboko do svýho mozku. Na později. Kdyby náhodou…

Jak to bylo dál?

Když jsem se o dlouhou dobu později rozhodla, že se do Norska za prací vrátím, vzpomněla jsem si na celý tenhle výlet i Ilonku z Lotyšska. Otevřela jsem internet, našla si kontakty a poslala svoje CV a přemotivovaný motivační dopis rovnou na Nordkapp. I přesto, že jsem se pro jistotu obtěžovala to zkoušet i jinde, v hloubi duše jsem věděla, že stejně nikam jinam nechci. A byla jsem přijatá!

Na svůj real dream job v obchodě se suvenýry v turistický hale přímo na Nordkappu jsem si však musela chvíli počkat. Nejdřív jsem si totiž dvě sezony na ostrově Magerøya odpracovala jako pokojská na hotelech. Ne že by to nebyla rozkošná práce, ale letos už jsem se nedala. A tak kdo máte cestu kolem Nordkappu, nezapomeňte mě přijít pozdravit do suvenýrů.

Výhledy na ikonický glóbus, útes, oceán a konečně i to půlnoční slunce si tak můžu užívat každý den během pracovní doby. A víte co? Ani po šesti měsících se mi to neomrzelo.

Životní aktualizace 2026: Ten výhled se mi neomrzel ani po dvou letech, co jsem tady. 🙂 Když se někdy zpětně ohlédnu, říkám si, jak mi ovlivnila život chuť na jeden předražený pytlíkový čaj…

P. S. Slečnu Ilonku z Lotyšska už jsem bohužel nikdy v životě nepotkala. Nezapomenu na ni ale nikdy.