Kde žiješ? A čím se živíš?

„Kde žiješ?“ a „Čím se živíš?“ Pro normální lidi dvě naprosto jednoduchý otázky. Ale pro mě (a mnoho dalších cestovatelů a nomádských duší) jsou to dvě nejtěžší otázky, jaký mi můžete položit. Protože na ně neumím odpovědět. Nebo někdy možná ani nechci, protože je složitý to vysvětlit a lidi to často nechápou. Tak si o tom pojďme (nejlépe jednou provždy) pokecat…

„Odkud jsi?“

Och, to je jednoduchý. Jsem z České republiky. Taková ta malá země v srdci Evropy. Vedle Německa. Už víte? Ne vole, Československo už nejsme přes 30 let…

Tam jsem se narodila, vyrůstala a strávila největší část mýho života. Svoji národnost nezměním, ani bych měnit nechtěla.

Tím pádem ale lidi automaticky předpokládají, že když odtamtud pocházím, tak tam taky žiju, no ne? Na to začnou mít o mojí zemi spoustu otázek – o politice, daních, zdravotním a sociálním systému, o tom, jak se vaří naše tradiční jídlo… A to jsou věci, na který neznám odpovědi (v životě jsem svíčkovou nepřipravovala). Lidi jsou z toho popletený a já, abych předešla dalšímu nedorozumění, radši rychle dodávám, že v Česku nežiju.

„Aha, a kde teda žiješ?“

„Kde žiješ?“

A jsme v hajzlu. To je otázka, kterou ze srdce nesnáším, protože na ni neumím odpovědět. Položte mi tuhle otázku a já začnu hluboce přemýšlet, koktat a nervózně se ošívat.

Nežiju totiž nikde. A všude zároveň. 

Proto se někdy, aby nedošlo k nedorozumění, tázajícího doptávám, co pro něj znamená „někde žít“. A tady to začíná být zajímavý, protože to pro každýho znamená něco jinýho…

Dostávám odpovědi jako:

• „Tam, kde máš rodinu.“
• „Tam, kde trávíš nejvíc času v roce.“
• „Tam, kde máš práci, popř. platíš daně.“

Tak si to pojďme rozebrat. 

„Tam, kde máš rodinu.“

Svoji vlastní rodinu (ještě) nemám, ale moji rodiče a komplet všichni předci, kam až povědomí o našem rodokmenu dosáhne, jsou Češi. V Česku se taky nachází odkladiště mých knih a věcí, který zrovna na cesty nepotřebuju (dům mých rodičů).

Že tam žiju, ale můžu tvrdit jen sotva, když tam zavítám 2× do roka jen na pár dní a zaměstnání jsem tam měla naposledy v roce 2022. 

Jako cizinec ve vlastní zemi se nejvíc cítím, když si něco vyřizuju na úřadech nebo u doktorů a oni se mě ptají „Vy nejste z Česka, že ne?“ ať už kvůli mojí krkolomný češtině, nefunkčnímu zdravotnímu pojištění nebo když se ptám na debilní otázky o tom, jak něco v Česku funguje.

„Tam, kde trávíš nejvíc času v roce.“

Huh. V takovým případě musím odpovědět, že žiju někde mezi Norskem, Japonskem a teď ještě dokonce Německem. Ve všech těhle zemích totiž trávím na střídačku 2–6 měsíců v roce.

„Tam, kde máš práci a platíš daně.“

Tohle je easy. To je Norsko.

Norsko taky pro jednoduchost někdy volím rovnou jako odpověď na otázku „Kde žiješ?“, když zrovna nemám náladu pouštět se do vysvětlování mýho komplikovanýho života. Pak na mě ale lidi čumí a nechápou, jak to, že jsem teda v tom případě už třetí měsíc v Japonsku. Nebo měsíc v Paříži. Anebo každý půlrok v Německu. A tak celkově na několikaměsíční „dovolený“. 😀

Jak to cítím já?

Na tohle se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Přitom takhle by se přece ta otázka měla správně pokládat! 

Jednu dobu jsem o sobě prohlašovala, že jsem homeless. Po poslechnutí podcastu RealLife English se mi ale moc líbí myšlenky, že jsem citizen of the world a the world is my home. Přece jen jsou ale místa, která jsou mýmu srdci blíž než jiná…

Já to cítím tak, že žiju někde mezi Norskem, Japonskem a zbytkem světa. A domovů mám prostě víc.

Jedno doma mám na severu Norska, jedno v centru Tokia, teď ještě navíc jedno v Německu ve Stuttgartu a koneckonců i u našich v Česku. A jsem zrovna tam, kde mám chuť být.

Ano, všimla jsem si, že ta místa nemůžou být rozdílnější. Ale každý to místo je pro mě něčím speciální a oblíbila jsem si ho z jiných důvodů. V každým tom místě jsou lidi blízký mýmu srdci, znám to tam jak vlastní (prochozený) boty, vím, kde jsou nejlepší pekárny a kavárny, orientuju se v MHD, vím o všech tanečních akcích, rozumím místní kultuře a (alespoň trochu) jazyku a hlavně – to nejdůležitější – mám kartičku do knihovny. To jsou věci, díky kterým se tam cítím dobře. Úplně jako doma.

A když zrovna nejsem ani v jedný z těchto zemí, tak jsem úplně někde jinde. 😀

Takže zakořeněná nebo usazená – říkejte tomu, jak chcete – někde natrvalo, jak je to běžně vnímaný, nejsem. Ani nechci být. Protože to tak miluju. Miluju tu svobodu, dobrodružství, nevšednost, možnost volby, nezávislost, rozmanitost a všechny ty možnosti, který život nabízí.

Na otázku „Kde teda žiješ?“ už tak nemám potřebu hledat správnou odpověď. Je to vlastně jednoduchý. Nežiju nikde a všude zároveň. Žiju prostě tam, kde je mi dobře.

Čím se živíš?

Uff, další pro mě komplikovaná otázka…

Moje životní situace poslední 3 roky je totiž taková, že cca 6 měsíců pracuju v Norsku, aktuálně v obchodě se suvenýry na (druhým) nejsevernějším bodě Evropy. (Dělala jsem ale i kuchařku nebo housekeeping.) Po zbytek roku žiju a cestuju za to, co jsem si v Norsku vydělala. Ano, stačí mi to, děkuji za optání.

To je všechno. To je celý to kouzlo. Je to prostě životní styl. A takhle to dělá velká většina z nás, co se v Norsku každoročně sejdem, a spousta dalších cestovatelů, který na svých toulkách potkávám.

A co teda děláš? Nenudíš se?

V nose se ale nudou opravdu nedloubu. Ve zbytku roku…

Cestuju. Wooow, to jste nečekali, co? To je náplň času sama o sobě. Potkávám lidi, poznávám jejich kulturu, obcházím historická místa, chodím na túry do hor, lesů a džunglí, objevuju zajímavá nevšední místa, pomáhám na farmách a jiných místech jako dobrovolník, plánuju další cesty, pomáhám (ne)známým plánovat jejich cesty, hledám informace, letenky, jízdenky nebo ubytko, sdílím to na Instagramu.

Tvořím. Pracuju na svých vlastních projektech jako je tenhle blog, píšu další cestopisný články a prodávám fotky z cest. I když z toho mám leda tak radost. Nic, co by mě uživilo. Zatím.

Tančím. Dalším velkým důvodem mých cest je tanec, kdy obcházím lekce, sessions a battly, sdílím naši společnou vášeň s dalšími tanečníky a inspiruju se od těch nejlepších.

Vzdělávám se. Učím se cizí jazyky – kromě angličtiny taky norsky a japonsky, miluju čtení knih, poslouchám podcasty, zajímám se o geografii, historii a finance.

Hýbu se. Kromě tancování taky dělám jógu, horolezu, šlapu po horách, chodím na procházky, kvůli zdravotním problémům dělám rehabilitační cvičení a tak celkově nepohrdnu žádným pohybem.

Socializuju se. A z toho vyvstává další častá otázka… „Necítíš se na cestách sama? Není ti smutno?” Moje odpověď je: Absolutně ne! To je ale na úplně jinou debatu…

Máš to podobně? Tak se mi ozvi do komentářů, ať vím já i další kočovný duše, že v tom nejsme sami. 🙂