Jak jsem (ne)objevovala Paříž

“Po celým dnu v Paříži přicházím domu, dávám si dlooouuuhou horkou sprchu, ucucávám horký čaj a s peřinou přes hlavu se před tím zpropadeným městem schovávám. Paříž mě nenávidí. A já ji taky. To byl zase nápad strávit tu celý měsíc…”

Jak jsem do Paříže přece jenom na měsíc odjela

Je jakýsi den odpoledne a já konečně dostávám potvrzující zprávu, že si od zítra opravdu můžu pronajmout pokoj u mých kamarádů v Paříži. Kupuju si teda jízdenku na bus, který jede ještě ten den ve 23:00 hodin a jdu se přece jenom balit. Plán je strávit ve městě lásky a romantiky měsíc.

Po třináctihodinový cestě z Prahy vypadávám z autobusu v Paříži. Cítím se jak dvakrát použitý toaletní papír. Doby, kdy jsme na střední škole jeli busem 24 hodin z Prahy do Barcelony, zpucovali při tom flašku vodky a hned po příjezdu šli rovnou kalit, nehledě na to, že bylo ráno, už jsou dávno tytam…

🌏 TIP: 45 míst v Paříži, která jsou zadarmo

Jak to všechno začalo ANEB První den byl intenzivní

Jak venku trakaře padaly

Celý den venku chčije a padají trakaře. I přesto na sebe hážu pršiplášť a statečně se vydávám ven – jsem přece v Paříži, tak nebudu trčet doma.

Měla jsem radši trčet doma. Venku vládne tak drsný slejvák, že jen co vyjdu ze dveří baráku, můj supr trupr drahý nepromokavý pršiplášť do nejhoršího skandinávskýho počasí promoká do pár vteřin. Za pět minut a třicet šest vteřin mám promočený i spoďáry. Než dojdu na metro, daly by se i moje kosti ždímat a moje nálada je víc na piču než počasí.

No photo, no problem

Než se poprvý rozjedu veřejnou dopravou, potřebuju si zařídit měsíční lítačku (tzv. Navigo Card). Černá paní za okýnkem si zrovna s někým dává video hovor a přesto, že mě vidí, jak jí stepuju před kukaní a usmívám se na ní stylem “něco bych potřebovala”, vyzývavě na mě čučí a ještě hodnou chvíli jí trvá, než mě vezme na milost.

Jako správný slušně vychovaný turista ji zdravím francouzsky a začínám otázkou, jestli mluví anglicky. Paní velmi sebejistě odpovídá “yes”, nato vypíná mikrofon a další dvě minuty pokračuje v rozhovoru se svým parťákem na telefonu.

Potom začíná velmi slibně anglicky “Navigo card, Navigo card, you put photo” a poklepává na kartičku, asi aby ta informace byla srozumitelnější. Říkám, že žádný svoje photo nemám. Na to odpovídá “no photo, no problem” a zbytek informací, jak MHD karta funguje, na mě chrlí ve francouzštině. Když vidí, jak blednu, bere si na pomoc Google překladač. Nevím, co do toho klepe, ale ta slova dohromady nedávají žádný smysl. Ale jsem zmoklá jak myš, zimou mi odpadl malíček u levý nohy, už mi odjelo hrozně moc vlaků, jedu pozdě, a tak celkově už mě ta paní sere, že jí radši všechno odkývu. Kupuju si nejdražší variantu na všechna pařížská pásma, hlavně ať už mi tu blbou kartičku dá.

Za měsíční neomezený jízdný po Paříži platím víc, než za všechny jednotlivý jízdy v Tokiu…

No photo, BIG problem

Ještě ten den mě v metru chytá revizor a s výrazem sériovýho vraha se mě ptá, kde mám na kartičce photo. Tlumočím mu prodavaččina slova “no photo, no problem”. Na to mi říká “no photo, BIG problem” a chce vidět účtenku, asi abych mu dokázala, že jsem si tu kartičku nevyrobila sama doma. Děšť mi prochcal opravdu v š e c h n o, a tak z batohu lovím ten užmoulaný nažmach promočený cár papírku, ze kterýho touhle dobou už nejde poznat, že býval účtenkou. Propouští mě a vyhrožuje mi, že s kartičkou bez fotky cestuju naposledy. V tuhle chvíli se cítím, že bych tak celkově nejradši po Paříži cestovala naposled.

Jak jsem první večer v Paříži v Japonsku skončila

Konečně jsem dorazila za svým kamarádem z Japonska, který je právě teď shodou náhod taky v Paříži. Vyrážíme společně na večeři do vyhlášenýho francouzskýho bistra. Když ale vidím tu frontu venku na dešti dlouhou jak týden před výplatou, chytám kámoše za flígr a táhnu ho do japonský restaurace, kterou jsem zahlídla po cestě. Víc vody na sobě a už dnes nezvládnu.

Jen co vlezeme dovnitř, mám pocit, že to musely být magický dveře vedoucí přímo do Japonska. Vypadá to tam úplně jako v typický japonský izakaje! Sedím tam s kámošem Japoncem, nacpáváme se japonským jídlem a do toho sem tam prohodíme nějaký slovíčko japonsky. Tomu říkám typický francouzský zážitek hned takhle první večer v Paříži.

Jak jsem první den v Paříži přežila

První den v Paříži za mnou. Ano, to byl teprve první den. Doma žhavím topení, slupuju ze sebe oblečení, ze kterýho momentálně odkapávají Niagáry a tisknu photo na MHD kartičku. Dávám si dlooouuuhou horkou sprchu, dělám si horký čaj a schovávám se před tím zpropadeným městem pod peřinou. Město lásky a romantiky… To tak! Mám pocit, že mě Paříž nenávidí. A já nenávidím ji! Jak tu přežiju celý měsíc, to nevím…

Další dny v Paříži nebyly o nic lepší

Jak jsem málem ve křoví spala

Už jsem v Paříži týden. Ve městě se začínám orientovat, vím kudy se kam dostanu veřejnou dopravou a celkově mám pocit, že bychom s Paříží mohli být i kamarádi. Paříž si to ale nemyslí.

I tu si jdu takhle večer domů a kdesi na přestupu na vlak zjišťuju, že ve 22:15 už mi žádný vlaky domů nejedou. Cože jsem to před chvílí řekla? Že už to tu znám? To je ale blbost! V Paříži se orientuju leda ve vlastním pokoji a i tam se občas ztratím. Polije mě hrůza. S mým orientačním nesmyslem v tomhle tunelu zůstanu navždy. Internet v mobilu nemám a bydlím fakt daleko.

Když zaměstnanci pařížskýho metra vidí pomatenýho turistu se strachem v očích, vyštrachají pro mě někde nějakýho čamrdu, který umí anglicky. Ten mi velmi nevzrušeně vysvětluje, jak se touhle dobou dostanu domů. Jenže já nejsem schopná francouzský názvy stanic ani zopakovat, natož si je zapamatovat, a tak mě ztrácí hned u prvního přestupu. Když celou tu nesmírně dlouhou instrukci uzavírá, že nakonec musím sednout na bus, jediný na co myslím je, že se na dnešní noc přidám do křoví k nějakýmu bezdomovci.

Protože v říjnu už je zima, do křoví se mi nechce. A tak statečně otevírám plán metra, který mám uložený v telefonu a snažím se na tom malým obrázku labyrintu čar a francouzských názvů vyluštit cestu domů. O hodinu a půl později už sama sobě dávám placáka v mým pokoji. Nepřišlo si na mě tokijský metro, nepřijde si na mě ani pařížský.

Jak jsem se ZASE ztratila

Jestli je něco, co na Paříži opravdu miluju, tak to, kolik je tu úžasných tanečníků na jednom místě. Když zjišťuju, že tu bude Prince Wizzard, můj nejvíc nejoblíbenější wacker na světě, neváhám ani vteřinu a platím za jeho lekci všechny svoje peníze.

Jestli je něco, co na Paříži opravdu nesnáším, tak jsou to neustálý problémy s dopravou. Když se potřebuju dostat na Wizzardovu lekci, není tomu jinak. Veškerá doprava z nádraží v centru Paříže je zrušená a zaměstnanci mě posílají na nádraží o kus vedle.

Ocitám se na velkým chaotickým nádraží bez informací a wifi, zato se spoustou meziměstských vlaků. Samozřejmě vůbec netuším, který potřebuju já. Támhle ten týpek vypadá, že tu pracuje, tak se ho jdu zeptat, jak se dostanu na “Pantan”. Týpek na mě dělá “heee?”, tak mu opakuju, že chci “Pantan” a dávám si záležet na vyslovení nosovky. Týpek říká, že to místo nezná a dál si mě nevšímá. Otevírám mapu a ukazuju mu zastávku, načež týpek zvolá “ahá, Pantan!” Musím se držet, abych mu nenarvala mobil do nosu. Přesně to jsem řekla! Na to ledabyle mávne rukou, že musím na vlak tímhle směrem a tím je se mnou vyřízený. V Paříži je se mnou celkově každý rychle vyřízený…

…

Vydávám se teda tímhle směrem. Tou dobou už lekce začíná a já chodím po nádraží sem a tam, zmatená jak lesní včela, bezradně zkoumám odjezdový tabule ve francouzštině a pořád vůbec netuším, který že vlak to mám vzít. Načapávám se, jak doopravdy natahuju. Jako malej fakan. Ale nezaplatila jsem 30 EUR za mýho vysněnýho wackera jenom proto, abych ho zmeškala.

Vzmužím se, profackuju se, soustředím se a hele! Tenhle vlak jede na ten podělanej Pantin. Nebo si to aspoň myslím. Musí! Stejně už nemám co ztratit. Procházím turnikety, vítězoslavně nasedám na vlak a… čekám další čtvrt hodinu, než se vlak rozjede. Čas si krátím pozorováním paní přede mnou, jak si lakuje nehty na nohou.

Na lekci přicházím s půlhodinovým zpožděním, ale ve studiu mě vítají slovy, že začali před deseti minutami. Chce se mi znovu plakat, tentokrát radostí. Vedou mě do sálu, Wizzard na mě mává a volá “hello, welcome!” a svět už je zase v pořádku.

🌏 TIP: Kolik mě stál měsíc v Paříži

Paříž očima mizernýho turisty

Jak jsem z Paříže přece jen i něco viděla

Po letech cestování už mě památky moc nevzrušují a radši se potkávám s lidmi, nacpávám se dobrým jídlem, koštuju místní pivko a tančím. Protože se věnuju právě těmto produktivním činnostem, na pravý nefalšovaný turistický sightseeing mi zbývá málo času.

Když už se vydávám do města na průzkumy, raději se procházím Paříží křížem krážem a očumuju tu hromadu kavárniček, pekárniček, restaurací se všemi možnými kuchyněmi – libanonská, vietnamská, francouzská, japonská…, tu místečko na to dát si vafli, tu donut, tu pivečko, tu vínečko, tady crepes s nutellou nebo zmrzlinku. Sbíhají se mi sliny a nejradši bych to sežrala všechno.

Nakonec toho vidím z Paříže přece jenom dost – Louvre (ale jen zvenku, na umění jsem barbar), Champs-Elysées, katedrálu Notre-Dame (ještě v obležení lešení), Le George Pompidou (to je ale hnusný paskvil), Královský palác (ten byl strašně krásný), kostel La Madeleine (moc krásný), operu, Panthéon, La Défense (jako náš Pankrác), nějaký zahrady a vyhlídky a spoustu dalších míst. Hlavně ty, který jsou zadarmo. I k tý Eiffelovce se nakonec dostávám. Co na tom, že mi to trvalo přes tři týdny…

Jak jsem na Versailles jako puk čuměla

Jeden den vyrážím na výlet i do tý vyhlášený Versailles. Beru si k tomu kamarádku z Hong Kongu, se kterou jsem kdysi pracovala v Japonsku pro gejšu.

Jen co přicházíme, zůstává mi huba stát. Nebo vlastně rozum stát a hubu otevírám dokořán. Prostě jsem překvapená. Udivená. Čumim jako puk. Nebo jako půl prdele z křoví. Ten zámek je obrovský (ale ne větší než Pražský hrad) a celý vyumělkovaný, načančaný, našňořený, vyzdobený, vydekorovaný. Hrozný kýč.

A vevnitř? Úplně to samý. Všude samý zlato, křišťál, hromada obrazů a soch. A taky lidí.

Pff, a ty zahrady? Ani na konec se nedá dohlídnout. Procházíme se tam nazdařbůh doslova celý den a stejně jsme neviděly všechno. Prostě nesmysl.

Jak jsme se s Paříží přece jenom skamarádily

Z prufláknutých pařížských míst si nenechávám ujít ani čtvrť Montmartre. Vyšlápnu si schody nahoru k bazilice Sacré Coeur, kličkuju mezi davy turistů a blikajícími eiffelovkami, který tu prodejci mají rozložený na zemi, dělám pohrdavý “pff”, když vidím tu frontu do baziliky, procházím se skrz naskrz roztomilými uličkami, nakouknu do pár obchůdků, počiluju na trávníku a romanticky si čtu Hunger Games…

Když opadne ta nechutně dlouhá fronta do baziliky Sacré Coeur, jdu se dovnitř podívat přece jenom taky. Je to přece zadarmo. Vyšlápnu si to i nahoru na vyhlídku (to už musím cálovat), kde chytám západ slunce. Je odtud vidět Paříž do všech stran. Tu mrakodrapy La Défense, Vítězný oblouk, tu trčí Eiffelovka, tu mrakodrap Montparnasse, támhle rozeznávám Invalidovnu a Panthéon. Jsou odtud vidět všechny pařížský monumenty, když člověk dostatečně pohledá.

Kochám se výhledem na Paříž zalitou sluncem, přemítám nad celým dnem stráveným v Montmartre a konečně jsem to pochopila. Celý ten povyk kolem. Proč je Paříž nejnavštěvovanější město světa. Konečně to uznávám, po stráveném měsíci tady, Paříž je opravdu krásná. Ona mě sice může nesnášet, ale já jsem si ji zamilovala.