Japonsko: Jak se mnou (o)třáslo zemětřesení

Můj největší strach při tříměsíčním cestování po Japonsku se stal skutečností. Opravdu jsem tu zažila zemětřesení. A hned několik! Protože Japonsko leží na aktivních tektonických deskách, je tu zěmětřesení úplně běžným jevem. Ale zatímco pro Japonce je to normální součást jejich životů, se mnou to docela (o)třáslo.

Moje první zemětřesení

Přichází to po dvou týdnech, co jsem v Japonsku. Brzy nad ránem, když ještě spokojeně chrupkám na svým futonu, cítím, jak to se mnou šejkuje. Nejdřív si myslím, že se jenom vrtí moje spolubydlící v posteli nade mnou… Něco ale nesedí. Ani Obelix se nemůže vrtět TAK moc, aby by to házelo s celou palandou. Navíc ta horní postel není nijak připevněná k mýmu futonu, si tak uvědomuju. Už mi to dochází… Je to tady! Zemětřesení! Najednou jsem plně vzhůru a připravená se bránit. Ležím, třeštím oči do postele nade mnou a vyčkávám. Konečně to se mnou přestalo házet. Uf. Teď se mi z toho chce akorát čůrat…

Moji domněku, že jsem zažila svoje první zemětřesení v životě, si potvrzuju později ráno. Zemětřesná aplikace hlásí, že bylo zemětřesení v 5:12 hodin o síle 5 Richterovy škály v prefektuře Funabashi – hned vedle Tokia. Tak přece!

Ptám se mojí japonský spolubydlící, jestli to zemětřesení taky cítila. Říká, že jo a mávla nad tím rukou “too many earthquakes in Japan. It’s OK.” Díky za uklidnění… Zbytek dne trávím googlením, co se má v případě zemětřesení dělat.

Zemětřesení č. 5

Jsem přesně měsíc v Japonsku. Je slunečný odpoledne, já sedím v tureckým sedu u japonskýho stolu s vyhřívannou dekou a šušním něco na notebooku, když vtom se rozvibruje barák a nábytek začne mlátit o stěny. Protože už je to moje pátý zemětřesení, nechávám sebou v klidu klepat. Japonská spolubydlící měla pravdu – “too many eartquakes in Japan, it’s ok.”

Ale moje dvě spolubydlící z USA a Německa všechny předchozí prospaly a teď se vedle z ložnice s hrůzou v hlase ozývá: “is this an earthquake?” Načež německá spolubydlící přibíhá a říká, že musíme udělat video. Bere sklenici s vodou a aranžuje ji ke mně na japonský stůl. To jako aby bylo vidět, jak se ta voda třese. Ale než stihne nažhavit mobil, zemětřesení je pryč. “That’s is? I’m so dissapointed,” komentuje to a zklamaně odchází. Americká spolubydlící se hroutí na posteli a křičí: “We’ve been together so much!”

Zemětřesení č. 8

Tentokrát to přichází večer na taneční lekci poppinu. Cítím, jak se pode mnou rozvibruje podlaha. Wohooouuu, tomu říkám vibration! (sorry, taneční humor). Rozhlížím se po tanečním sále, ale nikdo z dalších padesáti tanečníků nevypadá, že by si toho vůbec všiml. Můj cizinecký radar na zemětřesení je asi přece jenom  citlivější.

Ještě jedno na rozloučenou

Asi aby mi to nebylo líto, tak se zemětřesení ozvalo ještě jednou. Můj úplně poslední den v Japonsku. A to ve vlaku cestou z Tokia na letiště.

Sotva jsme vyjeli ze zastávky, vlak už zničehonic zastavuje a já cítím, jak to s náma hází. Vykukuju z okna a vidím, jak stojíme na viaduktu a vlak se houpe ze strany na stranu. Nezmůžu se na nic jinýho, než na myšlenku “a do hajzlu”. To, co už je mi dávno jasný, se potvrzuje na obrazovce, kde se rozvěcuje hlášení, že zastavujeme kvůli zemětřesení. Checkuju zemětřesnou aplikaci (která mě ještě nikdy dopředu neupozornila) a ta ukazuje, že proběhlo zemětřesení v prefektuře Čiba o síle 6.1 Richterovy škály. To je hodně.

Beru to jako znamení, že mě Tokio nechce pustit. Moje nejlepší kamarádka mi na to píše, že to je spíš znamení, že už mám být pryč.

Na letiště přijíždím s půlhodinovým zpožděním. Ještě, že jsem s sebou prozíravě mákla a chytila ten dřívější vlak. Už takhle odlítám hodinu a půl před tím, než mi skončí povolená doba pobytu v Japonsku…