Cestopisy
Jak jsem (ne)objevovala Paříž
“Po celým dnu v Paříži přicházím domu, dávám si dlooouuuhou horkou sprchu, ucucávám horký čaj a s peřinou přes hlavu se před tím zpropadeným městem schovávám. Paříž mě nenávidí. A já ji taky. To byl zase nápad strávit tu celý měsíc…” Jak jsem do Paříže přece jenom na měsíc odjela Je jakýsi den odpoledne a já konečně dostávám potvrzující zprávu, že si od zítra opravdu můžu pronajmout pokoj u mých kamarádů v Paříži. Kupuju si teda jízdenku na bus, který jede ještě ten den ve 23:00 hodin a jdu se přece jenom balit. Plán je strávit ve městě lásky a romantiky měsíc. Po třináctihodinový cestě z Prahy vypadávám z autobusu v Paříži. Cítím se jak dvakrát použitý toaletní papír. Doby, kdy…
Největší bizáry z práce pokojské v Norsku
V posledních dvou letních sezonách 2023 a 2022 jsem pracovala v Norsku jako pokojská na třech hotelech. Práce pokojské je sama o sobě pěkná fuška. Ale občas nám to naši milovaní hosté ještě o něco okořenili, když nám na pokojích sem tam zanechali nějaký ten dáreček. Ať už záměrně, anebo neúmyslně. Občas jsme tak viděli věci, který bychom radši neviděli a uklízeli věci, který v nás nechaly pochybnosti o lidský rase. Tady je sbírka těch největších bizárů, který na nás housekeepery v hotelových pokojích čekaly. Pche převlíkání postelí, utírání prachu nebo luxování. Ale i takový uklízení pokaděných záchodů, počůraných koupelen, lidských výtažků jako chlupy, vousy, nehty, krev nebo použitý kondomy bylo běžnou součástí pracovní náplně. A dost slabej odvar…
Moje zkušenost s prací v Norsku 2 – housekeeping
Udělala jsem to znovu. Zase jsem vyrazila na léto pracovat do Norska. Po dvou sezonách jako kuchařka v Karasjoku jsem ale vyměnila místo i pracovní pozici. Tentokrát jsem se vydala nejseverněji, jak jen to šlo a kuchařskou zástěru vyměnila za štětku na hajzl. Upřímně sdílím, jaká práce pokojské v Norsku opravdu byla, jak jsem si práci našla i kolik jsem si vydělala. Kde jsem v Norsku pracovala tentokrát? Na konci světa. Daleko, předaleko za polárním kruhem. Na místě, tak vzdáleném, že kdybych popošla ještě kousek dál, přepadla bych z Evropy. Řeč je o ostrově Magerøya, nejsevernější části Norska (když nepočítáme Špicberky). Je to místo, kde v létě tři měsíce slunce nezapadá a v zimě zase po tři měsíce nevychází. Místo s počasím…
Pronikla jsem do tajů japonských gejš. Pro jednu z nich jsem pracovala
Na cestování jsou nejlepší ty nečekaný momenty. To, že nikdy nevíte, kdy a kde se zrovna ocitnete. A tak jsem se i já při svojí první návštěvě Japonska v roce 2017 zničehonic ocitla doma u paní, která se živila jako gejša a dostala nabídku pro ní pracovat. I přes prvotní předsudky o gejšách jsem si tuhle příležitost nemohla nechat ujít. Tak se stalo, že jsem začala jako dobrovolník pracovat pro jednu ze sedmi jediných zahraničních gejš. A to rovnou první zahraniční gejšu v historii Japonska. Původně Australanka dnes vystupuje pod profesním jménem Sayuki, což prý znamená „průzračné štěstí“. Když jsem si to ale dala do překladače, přeložilo mi to jako „stroj na výrobu čajových sáčků“. Tak nevím, komu se co snaží…
Japonsko: Jak se mnou (o)třáslo zemětřesení
Můj největší strach při tříměsíčním cestování po Japonsku se stal skutečností. Opravdu jsem tu zažila zemětřesení. A hned několik! Protože Japonsko leží na aktivních tektonických deskách, je tu zěmětřesení úplně běžným jevem. Ale zatímco pro Japonce je to normální součást jejich životů, se mnou to docela (o)třáslo. Moje první zemětřesení Přichází to po dvou týdnech, co jsem v Japonsku. Brzy nad ránem, když ještě spokojeně chrupkám na svým futonu, cítím, jak to se mnou šejkuje. Nejdřív si myslím, že se jenom vrtí moje spolubydlící v posteli nade mnou… Něco ale nesedí. Ani Obelix se nemůže vrtět TAK moc, aby by to házelo s celou palandou. Navíc ta horní postel není nijak připevněná k mýmu futonu, si tak…
Gajdžin v Japonsku A.K.A. Moje malá japonská dobrodružství
Jenom těžko jde zachytit všechno, co jsem zažila za 3 měsíce v Japonsku. Vybírám proto zdaleka jen pár střípků z toho velkýho dobrodružství z Tokia a od hory Fuji. ∗ Gajdžin (外人) znamená japonsky cizinec. #1: Tak jsem tady! Už bylo dost keců o tom, jak se chystám do Japonska! Je čas doopravdy vyrazit. Po třináctihodinovým letu vypadávám celá zmuchlaná z letadla na letišti Narita a vítězoslavně se vydávám vstříc japonskýmu dobrodružství… Ztratila jsem se hned na cestě z letiště na ubytko. Vlakem z letiště jsem to ještě zvládla, ale přestup na metro byl problém větší než armageddon. Bylo tam asi milion nástupišť, plán vlaků byl v rozsypaný rejži, automat na jízdenky nebral českou kartu, já něměla hotovost (debil)…
Mohlo by se vám také líbit
Jak jsem (ne)objevovala Paříž
Největší bizáry z práce pokojské v Norsku
Jak jsem protančila 3 měsíce v Japonsku
Jak jsem protančila 3 měsíce v Japonsku
Měla jsem plán. Odjet na měsíc tančit do Jižní Koreji, protože tam jsou ti nejlepší poppeři na světě. Nějak se z toho ale staly 3 měsíce v Japonsku a tančila jsem tam ještě víc, než jsem vůbec zamýšlela. A jako… Už jsem toho v životě procestovala dost, ale tohle… TOHLE byl ten nejšílenější trip ze všech. Opravdovej Tokyo Drift! Tokio je… ufff! Nemám slov. Největší město světa mě svojí atmosférou naprosto uchvátilo a vtáhlo do svých útrob. Takovej vibe jsem ještě nezažila. Všechno svítí, bliká a dělá rámus. Furt někde něco vyřvává, ať už barák nebo projíždějící kamion s reklamou. Ale v metru je absolutní ticho, nikdo nespěchá a trpělivě čeká ve frontě na další vlak. Tady je mrakodrap,…
Moje zkušenost s prací v Norsku – kuchařka v Karasjoku
Norsko miluju už od svý první návštěvy v sedmnácti letech. Po dvou pracovních stážích a pěti dobrovolnických pracích na farmách jsem dostala geniální nápad, že bych v Norsku mohla pracovat a dokonce si za to i něco vydělat. Občas mi to i pálí. A tak jsem si na léto 2019 našla práci v Karasjoku, daleko předaleko na severu Norska, a o rok později si to zopakovala. Jak jsem si práci v Norsku našla? Jaký to bylo? A kolik jsem si vydělala? Kde jsem v Norsku pracovala? Za polárním kruhem Norska v sámským městečku Karasjok, kde žije na 2 000 obyvatel. Prý. Já měla pocit, že nás tam je hrstka. Pracovala jsem v tamní útulný, zato nejvytíženější restauraci jako kuchařka. Když jsem nastupovala, nevěděla jsem, co…
Cesta do Norska v době koronaviru
V červnu 2020 jsem byla oficiálně vpuštěná do Norska, juchů. Na léto jsem se tu už podruhý usídlila v Karasjoku, malým městečku cca 450 km za polárním kruhem a stejně jako minulý rok tu pracovala v restauraci jako kuchařka. Než jsem se sem ale dostala, byla to strastiplná cesta, o kterou se mi postaral zmetek jménem koronavirus. Tak sakra jedu nebo nejedu? Ještě v březnu jsem rozhlašovala, že odjíždím, že mě žádný divnovirus nezastaví. Pak vyhlásili karanténu, zavřeli hranice a já se smířila s tím, že mám smůlu. Pak ale soud rozhodl, že se hranice otevírají. Jásala jsem, že teda můžu odjet. No jo, jenže Norsko ty svoje mělo pořád zavřený. Rozhodnutí, že teda opravdu nejedu.…
Exotika po seversku ANEB život za polárním kruhem
V srdci nejsevernějšího kraje Norska zvaném Finnmark leží městečko Karasjok. Rozprostírá se daleko za polárním kruhem v údolí uprostřed hluboké divočiny a žije v něm na 2 000 Sámů a 60 000 sobů. Přesně tady jsem strávila půl roku svýho života a zažila tu největší exotiku. Tu severskou. Protože mi let z Prahy do Helsinek a následně cesta autobusem přes celé Finsko přišla nejzáživnější, trvalo mi 3 dny, než jsem konečně celá zmuchlaná vylezla v Karasjoku – ve svém novém domově uprostřed divočiny 400 km za polárním kruhem. O 250 km severněji už bych přepadla z Evropy. Všude kolem, kam oko dohlédne, se rozprostírají hluboký lesy a nic jinýho než lesy. Taky kopce, fjordy, vodopády, řeky a jezera. V blízkým okolí číhají medvědi, losi,…
