Jak jsem se nechala pokérovat

Koukám na svoje levý předloktí a sama nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala. Je to tam. Fakt jsem si nechala udělat tetování. Na kůži mi černě září malý jednoduchý nápis. Jen tři slova. Ale pro mě mají obrovský význam. Aldri gi opp. To je norsky. Nikdy to nevzdávej.

Je to moje malá připomínka…

…mýho života v Norsku za polárním kruhem.

…dvouletý cesty kolem půl světa a vůbec všech větších či menších cest, který jsem za celý svůj život podnikla a co jsem během nich zažila.

…mojí (dlouhý, předlouhý) taneční cesty. Včetně všech pochybností o sobě sama, ale i úspěchů a radostí.

…že moje tělo je fascinující nástroj, který je schopný se uzdravit ze všech nemocí a zranění, kterými si prošlo.

…že s dostatkem trpělivosti a tréninku se člověk může naučit cokoliv.

…abych se nikdy nepřestala vzdělávat a tvrdě na sobě makat.

…mých snů, který už jsem si splnila.

…co už jsem v životě dokázala a jak dalece jsem došla, když mám chuť se na všechno vysrat.

Jak jsem k tomu přišla

Myšlenka tetování ve mně byla dlouho. Přemýšlela jsem nad ním posledních 5 let, od tý doby co jsem se vrátila z cesty kolem půl světa. I když místo na těle, nápis i jazyk byly pro mě jasný vždycky, nechtěla jsem to uspěchat. Vyčkávala jsem, jestli mě to nepřejde.

Nepřešlo. Ale byla to až všechna ta hovna, kterýma jsem si procházela poslední dva roky, která mě utvrdila v tom, že to opravdu chci a potřebuju udělat. Rozchod, rozhodnutí, že nechci žít v Český republice, dlouhodobý poranění krční páteře a několik měsíců v bolestech bez možnosti tančit… Konečně, letos v Norsku, jsem k tomu našla odvahu. Teď je to součást mýho těla na furt. Moje drobná připomínka toho, jak silný člověk jsem. A já to miluju.