Proč se učím norsky

Náhodný kolemjdoucí: “Učíš se nějaký druhý jazyk, Ilčo?”

Já: “Norsky.”

Náhodný kolemjdoucí udiveně: “Rusky?”

Já hlasitěji a zřetelněji: “Ne, ne. Norsky. N-O-R-S-K-Y.”

Náhodný kolemjdoucí ještě udiveněji: “Cože? Norsky? Proč zrovna norsky?”

Tohle je nejčastější reakce, kterou dostávám, když se stočí konverzace na učení se druhýho cizího jazyka. Zatímco se lidi po angličtině běžně učí španělsky, francouzsky nebo německy, já jsem vždycky za exota, když odpovídám, že se učím jazyk, kterým mluví jen 5 milionů lidí v Norsku (kteří ještě ke všemu umí výborně anglicky) a nikde jinde na světě.

Jak se mi to stalo, že se učím zrovna norsky?

Asi čekáte nějaký sofistikovaný důvod na úrovni. Ten nemám. Jenom tam prostě hodně často jezdím. Když sečtu všechny svoje pobyty za posledních 14 let (ať už pracovní, dobrovolnický nebo čistě jen turistický), strávila jsem v Norsku rok a půl svýho života. A když už se někam seru tak moc, přijde mi to jako slušnost umět aspoň trochu jejich jazyk. Norsko navíc považuju za svůj druhý domov. Když rozumím tomu, co se kolem mě píše a říká, nepřipadám si jako pomatený turista, ale mám pocit, že tam svým způsobem patřím.

A ano, přiznám se… připadám si hustě. Přijde mi hrozně zajímavý mluvit netradičním jazykem, který neumí jen tak nějakej hejhula. (Nadneseně řečeno. Tím se absolutně nechci dotknout nikoho, kdo mluví jakýmkoliv světovým jazykem!)

Pro mě ale tím nejdůležitějším důvodem k učení se norštiny pořád zůstává pocit, že jsem blíž norský kultuře a tamním lidem a fakt, že mě to prostě hrozně baví.

Jak ke mně ten nápad přišel, že chci mluvit norsky?

Bylo mi 17 let, když jsem byla poprvý v Norsku, ve městě Hamar. Byl únor, zima jak v ruským filmu, a já díky praxi od střední školy pracovala na hotelu jako servírka. O polední pauze jsem seděla v kantýně, ládovala se bagetou a poslouchala kolegy kolem mě. Nerozuměla jsem jim absolutně ani slovo. Ale líbil se mi ten zvuk. Norové tak jako by hezky bublaj. Byla jsem v eufórii, že pracuju v zahraničí. Že mám za tak krátkou dobu obrovský množství zážitků. Že můžu vůbec něco takovýho prožívat. V tu chvíli mi prolítl hlavou nápad – “chci umět norsky”.

Trvalo však ještě hooodně dlouho, než jsem si k norštině našla cestu…

Těžký začátky

První norská slůvka jsem se naučila hned při prvním pobytu v Norsku od tamních kamarádů. Kromě “neumím norsky” mě zásobili užitečnými frázemi jako “polib mi prdel”, “to je štětka” (ne ta na záchod), “chci sex” nebo “drž hubu”.

Hned po návratu domů jsem všude rozhlásila, že se chci učit norsky. Moji blízcí nelenili a k narozeninám a Vánocům mě zásobili všema učebnicema norštiny, který tehdy existovaly. Po večerech jsem se pak sama doma učila další – tentokrát už slušný – slova a první věty.

Bylo to těžký. Jako svině. Kór pro člověka, který tehdy neuměl ani anglicky. Byl to pro mě úplně neznámý jazyk. Ničemu nebyl podobný. Na výslovnosti jsem si lámala jazyk. Nic jsem si nebyla schopná zapamatovat dýl jak hodinu. A druhý den jsem mohla začít nanovo…

O nic lehčí pokračování

Ale nadšení neopadávalo a já pokračovala tím, že jsem se přihlásila do jazykovýho kurzu. Pak se kurz zrušil. Tak jsem chodila do jinýho. Potom jsem se učila sama doma. Pak jsem si našla kamarádku, která taky chtěla mluvit norsky. Ta odjela pryč.. A takhle to furt nějak pokračovalo. Chvíli jsem se učila. Pak zase chvíli ne. Pak zase jo. Najednou jsem zjistila, že jsem na to třeba rok ani nesáhla a že jsem všechno zapomněla… Uff… 

Láska k Norsku sice neustávala, ale i přes pokračující cesty na sever prakticky rok co rok moje norština pořád stála za pěkný prd.

Kdy se to zlomilo?

Po jedný takový roční pauze – byl to březen 2022 – jsem uzavřela sama se sebou dohodu: “Buď se tu norštinu naučím teď, anebo už na to po zbytek svýho života seru!” A tak se stalo.

Začala jsem se učit každý den. Kecat nemá smysl… ze začátku to dřelo. Ale postupem času jsem si vytvořila návyk. Nejdřív jsem tomu věnovala 5 minut denně. Postupně jsem přidávala. Překonala jsem svoji fóbii z online rozhovorů a našla si úžasnou soukromou lektorku. Vyhledala si zdroje a našla způsoby, který mě baví. Teď, o 2 roky později, jsou dny, kdy se norštině věnuju i hodinku až dvě denně. Cítit pak ty pokroky je neuvěřitelný.

Tip: Já jsem se svojí českou lektorkou maximálně spokojená. Ale kdybyste někdo dával přednost rodilýmu mluvčímu, můžete se zkusit poohlédnout na Preply.

Využívám reálně norštinu vůbec?

Ano. Ale hlavně proto, že chci a dobrovolně se tomu vystavuju. Do Norska jezdím na letní sezony pracovat a ne všichni moji kolegové (především přistěhovalci) umí anglicky. Věci, se kterými v pracích přicházím do styku (např. všechny pracovní materiály nebo smlouva) jsou v norštině. A dává mi smysl mluvit jazykem tý země, do který přijíždím za prací, než očekávat, že ostatní budou mluvit anglicky jen kvůli mně.

Další příležitosti, kdy využívám norštinu:

• Při hledání práce a bydlení v Norsku (velká většina inzerátů je v norštině).
• Při objednávání v restauracích a nákupu potravin. (I když se někdy stane, že přepnou do angličtiny, já se jen tak nevzdám a stejně na ně dál mluvím norsky.)
• Na norských webech při koupi letenek nebo autobusových jízdenek.
• Sledování norských seriálů a filmů a čtení knih v originále, protože některý vtipy pak dávají mnohem větší smysl.
• Díky podobnosti jazyků je pro mě jednodušší i cestování po Švédsku a Dánsku.

Potřebujete norštinu jako běžný smrtelník?

Ne. 99% Norů včetně dětí a seniorů umí výborně anglicky. Takže jestli jedete do Norska na dovolenou, s angličtinou si bohatě vystačíte.

Pokud se vydáváte do Norska za prací, nějaký základy doporučuju umět. Ale to spíš jenom tak pro jistotu. Znám lidi, kteří v Norsku (i dlouhodobě) pracovali a norsky neuměli říct ani “nashledanou”. V cestovním ruchu a gastronomii pracují často cizinci, Norové o tom vědí a jsou ochotní při komunikaci přepnout do angličtiny. I když podotýkám, že ne vždycky všichni. Taky se nám s kolegy párkrát stalo (ať už v restauraci nebo na hotelu), že jsme hosty požádali, jestli můžeme mluvit anglicky a oni se beze slova otočili a odešli.

Myšlenka závěrem

Je úplně fuk, jaký cizí jazyk se učíte. Mám kolem sebe lidi, kteří mluví arabsky, čínsky, korejsky nebo persky (oproti nim si myslím, že je moje norština slabý odvar). Ať už jsou důvody a motivace jakýkoliv, musí to dávat smysl hlavně VÁM. Ten nejdůležitější fakt zůstává, že při studiu jazyků se i učíme chápat ostatní kultury, naslouchat si a vzájemně si (po)rozumět. A to je to, co se nejvíc počítá. 

Učíš se taky nějaký netradiční jazyk? Pojď si o tom pokecat do komentářů. Těším se na dalšího exota mezi námi. 🙂