Život v Arktidě ANEB Jak jsem (u)mrzla v zimě za polárním kruhem

Mám, co jsem chtěla. Za polárním kruhem už jsem sice byla spoustu krát, ale vždycky jen v létě. V době, kdy teploty dosahují dvaceti stupňů nad nulou a sluníčko šajní 24 hodin denně. Doslova. Ale to mně nestačilo. Já jsem ještě potřebovala zažít arktickou zimu. Tu pravou nefalšovanou, kdy je zima až praští, všechno je pokrytý sněhem a je imrvére tma.

Když jsem dostala nabídkou vrátit se do své práce na Nordkappu – nejsevernějším bodě Evropy na zimní sezonu, neváhala jsem ani vteřinu. Konečně příležitost zažít polární dny, nebo spíš noci na vlastní husí kůži. A tak jsem vyrazila. Směr sever.

| O životě za polárním kruhem ANEB Exotice po seversku jsem psala ještě tehdy, když jsem žila v Karasjoku. Ale v zimě na nejsevernějším bodě Evropy to je mnohem těžší kalibr.

Tak jsem tady. Nebo ne?

Je polovina února. Právě jsem vylezla po mých druhých nejhorších turbulencích v životě z letadla ve městě Alta v nejsevernějším regionu Norska Finnmark, daleko za polárním kruhem. Kloužu se po něčem, co bývalo chodník na autobusovou zastávku a říkám si, že to počasí není tak hrozný. Dokud nezjistím, že můj bus je zrušený a já čekám napnutá jak kšandy, jestli ten další za 3 hodiny a poslední ten den pojede.

Jede, uf! Později se dozvídám, jakou jsem měla kliku. Kolegyně jela do Alty pár dní zpátky jen na kontrolu k zubaři a zůstala tam kvůli špatnýmu počasí uvězněná celý týden.

O skoro 4 hodiny později jsem na místě – v městečku Honningsvåg na ostrově Magerøya, kam vede 7 km dlouhý podmořský tunel. Na nejsevernějším místě pevninský Evropy (když teda vynecháme fakt, že je to ostrov). Vidět tu není nic. A není to proto, že je večer a tma, ale tak moc hustě sněží.

Jen co vystrčím ven palec u nohy, málem mě to odfoukne zpátky odkud jsem přišla a do ksichtu mi fučí tolik sněhu, že si nevidím ani na špičku nosu. Otáčím se k větru zády a pozpátku se šourám k autu mojí kolegyně, která mě zvesela vítá slovy “řidím podruhý v životě”. Zapínám si pás a jedu se zabydlet.

(Ne)sžívám se s arktickým podnebím

Lidi kolem mě nechápou, proč jsem se vydala někam, kde je jen tma a zima. Ale já… to taky nechápu. Z okna svýho vymrzlýho bytu sleduju to sněhový peklo, který venku vládne. Nejsem tu ani hodinu, ale jako zkušenost zimy za polárním kruhem mi to stačí. Už bych klidně jela pryč. Holt mám, co jsem chtěla. Někdy bych se měla zamyslet nad tím, co si skutečně přeju.

Celou noc poslouchám, jak venku hučí vítr, který dosahuje rychlosti 25 metrů za sekundu a s peřinou u nosu napjatě čekám, kdy mi to odnese střechu.

I přesto, že jsem nažhavila obě dvě malinkatý elektrický topení na max, první dny mám doma takovou zimu, že bych ten byt nejradši spálila, jen abych se aspoň trošku zahřála.

Jaká je za polárním kruhem doopravdy zima?

Teploty se tu díky vlivu Golfskýho proudu pohybují jen mezi -6°C až 0°C (oproti vnitrozemí, kde klesají až k -30°C). Ale sněží. Hodně sněží. Pořád. Sněhu je tu hodně. A místama ještě víc. Při procházce nevidíte rozdíl, jestli jdete po chodníku, silnici, jezeře nebo někomu po střeše. Ulicemi chodí místo lidí sněhuláci. Kamarádi mi na Instagramu reagují, že to tam vypadá jako v pohádce, ale já se cítím jak ve filmu Den poté.

Do svýho bytu se s námahou prodírám hromadou sněhu, do který se propadám až po kolena. Lopata se stává důležitějším vybavením domácnosti než tekoucí voda. Ta, když na několik dní vypadne, myju si ruce tak, že vyjdu ven a strčím je do sněhu. Nánosy sněhu přede dveřmi odstraňuju prvních pár dní. Pak už na to seru.

Pod sněhem je led. Důležitou částí už tak sexy outfitu o několika vrstvách jsou proto mačky. Koupíte je všude. Bez nich ani krok. Touto životní  lekcí jsem si prošla hned první večer, kdy jsem po pár metrech uklouzla a hodila záda. Od tý doby v mačkách i spim. Pro jistotu.

Lidi se mě na uvítanou ptají, jak se mám. Nemám jinou odpověď než “je mi zima”.

Když už se s tím opakuju jak pokémon, kolegové mi to vysvětlují: “Tady žádná zima není. Teď je -4°C. V létě jsou 4°C. To není žádný rozdíl, takže je tu pořád jak v létě.”

Zato tma není tak hrozná. Doba, kdy slunce nevyjde nad obzor, tu trvá od půlky listopadu do půlky ledna. Protože já jsem přijela v polovině února, slunce vychází v 8:30 a zapadá ve 14:30 hodin. Jsem z toho zklamaná.

O všem rozhoduje počasí

Počasí vládne všem, to všem káže, to všechny přivede, do temnoty sváže.

Jestli to někde na naší planetě vypadá jako v Mordoru, tak je to TADY v zimním období. Kombinace sněhových vánic, silných větrů, nepropustných mlh, lavin a náledí často způsobuje, že se zavřou silnice a nikdo se nikam nedostane. Včetně nás do práce. Což mi bylo znázorněno hned mojí druhou směnu. A ještě spoustu krát po tom.

| Jak jsem si našla práci na nejsevernějším bodě Evropy jsem psala tady.

V takovým případě nám musí zaměstnavatel vymyslet náhradní práci – na hotelu, ve skladu, kuchyni nebo kanceláři a my máme možnost odejít po třech odpracovaných hodinách domů.

Když do práce odjedeme a sněhová bouře přijde během dne, jsme z práce evakuováni dřív. Musíme počkat na sněžný pluh a konvojem jedeme všichni z Nordkappu pryč.

Ten den, kdy nás počasí uvěznilo v práci

A někdy taky ne. Jeden den způsobilo špatný počasí, špatná viditelnost a utržená menší lavina nehodu a uvěznilo to na silnici v serpentinách celou kolonu autobusů se 450 turisty mířící na Nordkapp. To se stalo dopoledne a než se tu spoušť podařilo odstranit a chudáky lidi bez jídla, pití a záchodu osvobodit, bylo devět večer. Alespoň mají ti lidi (kromě traumatu) pravý nefalšovaný a rozhodně nezapomenutelný za-polární zážitek… (O incidentu se psalo dokonce v norských zprávách.)

Mezitím na druhý straně ostrova jsme byli my uvězněni v práci bez jasný informace, jak dlouho tam ještě budeme. Nebo jestli se odtamtud ještě tuhle noc vůbec dostaneme. Záchrana v podobě sněžnýho pluhu pro nás přijela o půlnoci a v jednu ráno jsme byli konečně doma. A ráno znovu hurá do práce.

Ten den, kdy jsme zahučeli mimo silnici. Dvakrát

Cestou do práce nebo z práce jsme potkávali autobusy, auta a dokonce i samotný sněžný pluhy sjetý mimo silnici tak často, že už nás to nijak nevzrušovalo. Dokud nepřišla řada na nás. A to hned dvakrát během půl hodiny.

Byl opět den, kdy si počasí dělalo co chtělo a my prchali z práce dřív. Už když jsme přebíhali z budovy do auta, vítr s námi házel jako s kusem hadru. Při jízdě jsme před námi neviděli nic jinýho, než bílou barvu. A najednou… náraz! Auto sjelo po ledu mimo silnici a uvízlo ve sněhu. (Výhoda tolika sněhu aspoň je, že nehrozí vážná nehoda, že by auto sjelo ze srázu.)

Stěží jsme otevřeli sněhem zablokovaný dveře, neohroženě vyskákali ven, lopatkou odházeli sníh kolem pneumatik, zahákli lano a zatímco kolegové tahali náš devítimístný transporter ven osobákem, my ostatní jsme tlačili zepředu. To všechno jsme dělali prakticky poslepu, protože kvůli sněhový vánici jsme nic neviděli a mrznoucím končetinám nic necítili.

Héj rup! A auto bylo zpátky na silnici. Konvoj byl tou dobou už dávno pryč a silnice byla znovu zapadaná. Razili jsme si cestu skrz závěje, sjeli ty nejhorší serpentiny, když v tom BUM! Řidič neviděl téčkovou křižovatku a pokračoval přímo rovně. Tentokrát jsme byli čumákem tak hluboko ve sněhu, že vytáhnout auto ven bylo bez šance a muselo počkat na odtahovku.

Jen chci dodat: Nebylo to nic vážnýho a nikomu se nic nestalo (i když šéfům jsme se smíchem tvrdili, že máme psychickou újmu a následujících několik dní nemůžeme pracovat). Proto o tom píšu tak zvesela.

Krásy arktický přírody

Člověk je na ostrově Magerøya opravdu blízko přírodě a v zimním období je to díky klimatickým podmínkám ještě o něco intenzivnější. Když se počasí aspoň na chviličku umoudří, odkryjou se nádherný pohledy na unikátní arktickou krajinu, která v zimě čaruje úplně jiný barvy – všude je čistě bílo v kontrastu s tmavě modrým mořem. V okolních fjordech a při pobřeží pozorujeme, jak se prohánějí velryby, kosatky nebo delfíni. Někdy se dokonce připlují předvést pod útes u naší práce. Noci s oblohou bez mraků projasňuje polární záře.

Za polární kruh přichází jaro. Akorát že vůbec

Když se březen chýlí ke konci, vypadá to, že na Magerøyu přichází jaro. A není to vůbec pěkný pohled…

Slunce svítí a teploty šplhají AŽ na 6°C. Najednou je takový teplo, že můžu nosit jen jedny kalhoty. Sníh a ledy spolu s naší náladou tají a odkrývají tundru, která byla poslední čtyři měsíce schovaná pod nánosem sněhu. 

To, co bývalo romantická bílá nadílka se mění ve čvachtavou břečku. Z parkovišť se stávají nově vzniklá jezera. Místo hvězd padají laviny. Jen u vesnice Nordvågen se utrhly dvě v jeden den. Sníh už sice nepadá, zato nás mlátí kroupy. Jediný, co neustupuje, je vítr. Ten pořád fučí tak rychle a tak hlasitě, že straší každýho, kdo přemýšlí o tom vyjít ven.

Nejlepší, co člověk může udělat, je zabarikádovat se doma a tam zůstat až do července. Protože jaro nepřichází ani náhodou. O tři dny později celou Magerøyou opět zmítají sněhový vánice a zavírají se všechny silnice.

Život jednoduchý 

Když pomineme všechen ten boj a strach o život, tak život tady je vlastně velmi jednoduchý. Naše jediná denní starost je, jestli se dostaneme do práce. A z práce domů.

Počasí nás velkou většinu času motivuje zůstat uvnitř a o to víc trávíme volný chvíle spolu (je fascinující, kolik cizinců se rozhodlo žít na místě jako je tohle). Zvenku může Honningsvåg vypadat jako město duchů, ale když nakouknete za jakoukoliv zeď, to hned uvidíte, jak to tady žije. To je furt nějaký language café, narozeniny, rozlučky, oslavy konce ramadánu, společný snídaně, posezení v kavárně, pub quizy, koncerty nebo si najdeme jakýkoliv jiný důvod ke společnýmu setkání.

Na konverzace si běžně vystačíme se třemi tématy:

1) Počasí: S tímhle jsme většinou vyřízený velmi rychle – “To je ale zima.”

2) Délka denního svitu:

“Všimli jste si, že už je vidět až do osmi večer?”

“Když jsem začínala s ramadánem, byl západ slunce v 16 hodin a teď je až v 17:30.”

“Vzbudila jsem se ve 4 ráno, protože už bylo denní světlo.”

3) Mačky:

“Ta mrcha mi ukradla po lekcích norštiny mačky, který jsem si koupila v Extra a tvrdila, že jsou její!”

“Já si svoje mačky vždycky zamykám do skříňky, mám hroznej strach, že mi je někdo vezme.”

“Šla jsem z párty domů a cestou ztratila jednu mačku.”

“My, co jsme se tady narodili, mačky nepoužíváme. Naučili jsme se nepadat a když už nám to uklouzne, tak se nám nic nestane.”

Arktickým podnebím se nenecháváme zastrašit a pořád chodíme na ledový ponory do moře, výlety na sněžnicích, pozorovat polární záři, na ryby nebo do posilovny. Některý večery si ale užívám i chvíle pohody doma s čajem a knihou.

Kupodivu se tu pořád něco děje a čas utíká rychlostí místního větru (to jako že opravdu rychle).

Co mě drží při smyslech

Arktický podnebí pro mě bylo náročný. Občas jsem měla pocit, že si na to zvyknu. Ale pak jsem zase někde uklouzla, nasněžilo mi za krk, fučel mi sníh do ksichtu, unášel mě vítr, zapadla jsem ve sněhu, mrznul mi zadek, kvůli nánosu sněhu jsem málem nevyšla z domu, trvalo věčnost než jsem se navlékla do všech vrstev oblečení… a já měla chuť ječet, že na tohle si do prdele NIKDY nezvyknu!

Ale vím moc dobře, kde jsem. Koneckonců jsem si tohle místo vybrala sama (i když si někdy nejsem jistá proč) a nezbývá mi, než se s tím sžít. Splynout s přírodou. Go with the flow. Podmínky jsou tu drsný, proto já musím být drsnější. 

A tak jsem ani neumrzla, ani mi nenarostl permanentní rampouch, vichr mi nenadělal z bytu kůlničku na dříví, ani jsem si na ledu nezlomila nohu. Prostě nejsem žádný vořezávátko.

Život v zimě daleko předaleko za polárním kruhem Norska byl intenzivní. Zážitky nezapomenutelný. A já odjíždím zase o něco odolnější a silnější. Hlavně teda psychicky.

Počkat… Opravdu odjíždím?

Zdrhám pryč. Vrátím se ještě někdy?

Je polovina dubna a já zdrhám, co nejrychleji to jde, protože přichází další sněhová vichřice. Stihla jsem to jen tak tak. Odjíždím hned po mojí poslední směně v 7 ráno prvním možným autobusem. O pár hodin později už jsou všechny další autobusy zrušený a silnice zavřený bez šance opustit ostrov. Kolegové jsou z práce zase evakuováni dřív.

Druhý den čekám v Altě na letadlo a když vidím tu hrůzu, co se děje za oknem, nejsem si jistá, jestli odletím…

Životní aktualizace: Odletěla jsem. Tenhle článek píšu z jihu, z teplých krajin – z Německa (po životě v zimní Arktidě se vám změní pohled na některý destinace). Zatímco se smažím vedrem při 17°C, na dálku pozoruju, jak tam na severu pořád sněží a kolegové se nedostanou do práce.

A jestli bych se za polární kruh v zimě vrátila? Si pište! Ještě pořád jsem nezažila ty pravý polární noci s nikdy nekončící tmou. Ale už jen jako turista na pár dní. Jen nakouknout a zase rychle frčet. Tak třeba za rok. Nebo někdy příště… Zatím se tam zpátky moc těším v létě.

Chceš vidět ze života za polárním kruhem v Norsku víc? Tak mrkej sem. Všechny stories na Instagramu jsem uložila do highlightů.