Exotika po seversku ANEB život za polárním kruhem

V srdci nejsevernějšího kraje Norska zvaném Finnmark leží městečko Karasjok. Rozprostírá se daleko za polárním kruhem v údolí uprostřed hluboké divočiny a žije v něm na 2 000 Sámů a 60 000 sobů. Přesně tady jsem strávila půl roku svýho života a zažila tu největší exotiku. Tu severskou.

Protože mi let z Prahy do Helsinek a následně cesta autobusem přes celé Finsko přišla nejzáživnější, trvalo mi 3 dny, než jsem konečně celá zmuchlaná vylezla v Karasjoku – ve svém novém domově uprostřed divočiny 400 km za polárním kruhem Norska. O 250 km severněji už bych přepadla z Evropy. (A taky, že málem jo.)

Všude kolem, kam oko dohlédne, se rozprostírají hluboký lesy a nic jinýho než lesy. Sem tam taky kopce, fjordy, vodopády, řeky a jezera. V blízkým okolí číhají medvědi, losi, vlci a lišky. Na každém kroku si na vás pochutnávají komáři. Po střeše domu nám běhají veverky, na terase odpočívají zajíci a za barákem serou sobi. Sobů je tu víc než dost. Potkávám je často. Hlavně na talíři. Jsou místní velkou pochoutkou, kterou připravuju každý den v práci v místní restauraci.

Kara-šok

Bydlím v dřevěným domku s papírovými stěnami. To nám s mými dvěma spolubydlícími umožňuje mít velmi blízký vztah. Slyšíme totiž úplně všechno. Opravdu každý prd. Doslova.

Náš dům leží na okraji Karasjoku. Padesát kroků a šup jsem v lese. Za 10 minut pomalou chůzí jsem v centru. Za dalších 10 minut chůze jsem na druhým konci města. A stejně je tu vlastně všechno, co člověk k životu potřebuje. Restaurace, pizzerka, benzínka, kostel, lékárna, hotel, dokonce dva supermarkety, knihovna, posilovna, banka, škola i školka. Do kina nebo za doktorem už se musí popojet 80 km do sousedního města. To je za rohem, říkají místní. Něco jet vyřídit na úřad znamená celodenní výlet. A taková policie? Jejich pracoviště tady se zrušilo. Neměli prý co dělat.

Když je někdo Sám

Místními obyvateli jsou převážně Sámové – národ bez státu s vlastním jazykem a bohatou kulturou. Obývají severský oblasti Norska, Finska, Švédska a Ruska. V Norsku jich žije nejvíc a právě Karasjok je jejich pomyslný “hlavní město”. Mají tu sámský parlament, sámské muzeum a dokonce Sámi park.

🌏 TIP: 21 skutečných zajímavostí Karasjoku

Ale překvapivě i usedlíků z ciziny je tu slušný počet – z Keni, Argentiny, Polska, Ukrajiny, Itálie. Nebo Český republiky. Světe div se (já se divila moc), o kousek vedle pracovala ještě jedna Češka.

Údaje říkají, že v Karasjoku žije na dva tisíce obyvatel, ale já mám pocit, že jich je tu jen hrstka. Každý zná každého a všichni o všech vědí všechno. Takový město plný Kelišových. Jakmile do těhle končin zavítá cizinec, to je hnedka nějakýho pozdvižení. Konečně se tu něco děje!  To se na něj vrhnou a dokud se nedozví, odkud pochází, jak se mu to stalo, že se ocitl v Karasjoku, jaký pivo mají „tam u nich“ a jak se jmenuje jeho babička, tak ho nepropustí.

Ve volným čase lidi čučí na televezi (protože prý “co by jako jinýho dělali?”) nebo chodí na ryby. Důležitý dny jsou pátky… jóo pátky… to se kalí. Nejdřív se jede o kousek vedle do Finska. Přece jen tam mají ten alkohol o něco levnější. O půlnoci se hromadně přejíždí zpět do Karasjoku, do Norska, kde je teprve jedenáct, takže se můžou veselit o hodnu víc. Jen co vypadnou z hromadnýho taxíku, berou naší restauraci (proměněnou v tenhle moment v bar) útokem. Panáky, pivka, koktejly, jen to lítá. Tady je nějaká prohibice jen málo platná. Hlavně se toho musí stihnout vypít co nejvíc do třetí ráno. Po tom už mají totiž podle norskýho zákona útrum. Do tý doby to ale Sámové do sebe klopí, jak kdyby měla zítra přijít apokalypsa. A v sobotu je v Karasjoku totální mrtvo. Úplně jako kdyby byla apokalypsa.

Léto a polární dny

Tady existují jen dvě roční období. Zima a zasraná zima. Ta druhá doba trvá bohužel znatelně dýl. Přibližně od září do května.

Jen co se teploty přehoupnout nad 0°C, znamená to, že léto je tady! Lidi zazimují sněžný skútry, shodí ze sebe deset vrstev zimního vybavení včetně beranice a jdou se schladit do řeky mezi lososy. Když v červenci náhodou teploty přesáhnout 18°C, lidi omdlévají horkem. Ještě, že trvá jen tři týdny. V srpnu už chčije a chčije.

V letních měsících tu nezapadá slunce. Dva měsíce v kuse panuje denní světlo, které nikomu nedá spát. Lidi jsou dlouho do pozdních hodin venku plní energie. Místní jsou na to připravení a jejich domácnosti jsou vyzbrojený zatemňovacími roletami. Kromě té mojí, samozřejmě. Každý večer si na okno stavím barikádu ze všeho, co pokoj dá a stejně dlouho do “noci” svítim jak světluška.

📖 Přečti si taky: Cesta do Norska v době koronaviru

Zima, polární noci a polární záře

Během srpna listy na stromech dávají vědět, že je tu podzim. Než si tý krásy vůbec všimneme, už to stihne všechno opadat. Do nikdy nekončích dnů se pomalu vkrádá tma, která se nenápadně a zákeřně, aby si toho nikdo nevšiml, prodlužuje a prodlužuje.

V září už jemně padají první vločky a noční oblohu obarvuje polární záře. To je čas, kdy lidi rozdělávají oheň na svých terasách, balí se do dek, grilují sobí maso, popíjí pivko a společně si užívají kouzlo okamžiku. Zatímco jim polární záře ve všech možných barvách tančí nad hlavou. Hlavně je potřeba to nafotit. Aby to mohli druhý den ukázat kamarádům, kteří to propásli. Je jedno kolikrát to člověk viděl – ať už turista nebo Nor, co tu žije celý život. Vždycky mu to vyrazí dech.

V listopadu nastává doba, kdy tu nechcete být dobrovolně. Přichází polární noci, kdy ani na minutku nevysvitne denní světlo. Spolu s nekonečnou tmou se Karasjok zahaluje pod hustou pokrývku sněhu a teploty klesají hluboko pod bod mrazu, a to až na -40°C, někdy dokonce míň. To je moment, kdy se Sámové baví výlety na sněžných skútrech a skákáním do sněhu ze střechy svých domů.

Život je tu drsný. Proto člověk musí být drsnější.