Exotika po seversku ANEB život za polárním kruhem

V srdci nejsevernějšího kraje Norska zvaném Finnmark leží městečko Karasjok. Rozprostírá se daleko za polárním kruhem v údolí uprostřed hluboké divočiny a žije v něm na 2 000 Sámů a 60 000 sobů. Přesně tady jsem strávila půl roku svýho života a zažila tu největší exotiku. Tu severskou.

Protože mi let z Prahy do Helsinek a následně cesta autobusem přes celé Finsko přišla nejzáživnější, trvalo mi 3 dny, než jsem konečně celá zmuchlaná vylezla v Karasjoku – ve svém novém domově uprostřed divočiny 400 km za polárním kruhem. O 250 km severněji už bych přepadla z Evropy.

Všude kolem, kam oko dohlédne, se rozprostírají hluboký lesy a nic jinýho než lesy. Taky kopce, fjordy, vodopády, řeky a jezera. V blízkým okolí číhají medvědi, losi, vlci a lišky. Na každém kroku si na vás pochutnávají komáři. Po střeše domu nám běhají veverky, na terase odpočívají zajíci a za barákem serou sobi. Sobů je tu víc než dost. Potkávám je často. Hlavně na talíři. Jsou místní velkou pochoutkou, kterou připravuju každý den v práci v místní restauraci.

Kara-šok

Bydlím v dřevěným domku s papírovými stěnami. To nám s mými dvěma spolubydlícími umožňuje mít velmi blízký vztah. Slyšíme totiž doslova každý prd. Opravdu KAŽDÝ.

Náš dům leží na okraji Karasjoku. Padesát kroků a šup jsem v lese. Za 10 minut pomalou chůzí jsem v centru. Za dalších 10 minut chůze jsem na druhým konci města. A stejně je tu vlastně všechno, co člověk k životu potřebuje. Restaurace, pizzerka, benzínka, kostel, lékárna, hotel, dokonce dva supermarkety, knihovna, posilovna, banka, škola. Do kina, za doktorem nebo policií už se musí popojet 80 km do sousedního města. To je za rohem, říkají místní.

Když je někdo Sám

Místními obyvateli jsou převážně Sámové – národ bez státu s vlastním jazykem a bohatou kulturou. Obývají severský oblasti Norska, Finska, Švédska a Ruska. V Norsku jich žije nejvíc a právě Karasjok je jejich pomyslný “hlavní město”. Mají tu sámský parlament, sámské muzeum a dokonce Sámi park. (21 skutečných zajímavostí Karasjoku)

Ale překvapivě i usedlíků z ciziny je tu slušný počet – z Keni, Argentiny, Polska, Ukrajiny, Itálie. Nebo Český republiky. Světe div se (já se divila moc), o kousek vedle pracovala ještě jedna Češka.

Údaje říkají, že v Karasjoku žije na dva tisíce obyvatel, ale já mám pocit, že jich je tu jen hrstka. Každý zná každého a všichni o všech vědí všechno. Takový město plný Kelišových. Jakmile do těhle končin zavítá cizinec, to je hnedka vzrůšo. Vrhnou se na něj a nedají mu pokoj, dokud ho svými zvědavými otázkami úplně nevyždímou.

Ve volným čase lidi čučí na televezi (protože prý “co by jako jinýho dělali?”) nebo chodí na ryby. Důležitý dny jsou pátky… jóo pátky… To se kalí. Nejdřív se jede o kousek vedle do Finska. Přece jen tam mají ten alkohol levnější. A o půlnoci se hromadně přejíždí zpět do Karasjoku – k nám do restaurace, která má o víkendech otevíračku do 3 do rána. Panáky, pivka, koktejly, jen to lítá. Celou noc to do sebe Sámové klopí, jak kdyby měla zítra přijít apokalypsa. A v sobotu je v Karasjoku totální mrtvo. Úplně jako kdyby byla apokalypsa.

Léto a polární dny

Existují tu jen dvě roční období. Zima a zasraná zima. Ta druhá doba trvá bohužel znatelně dýl. Přibližně od září do května.

Jen co se teploty přehoupnout nad 0°C, znamená to, že léto je tady! Lidi zazimují sněžný skútry, shodí ze sebe deset vrstev zimního vybavení a jdou se schladit do řeky mezi lososy. Když náhodou teploty přesáhnout 18°C, lidi omdlévají horkem. Ještě, že trvá jen dva týdny. V srpnu už chčije a chčije.

V letních měsících tu nezapadá slunce. Tři měsíce v kuse panuje denní světlo, které nikomu nedá spát. Lidi jsou dlouho do pozdních hodin venku a plní energie. Místní jsou na to připravení a jejich domácnosti jsou vyzbrojený zatemňovacími roletami. Kromě té mojí. Každý večer si na okno stavím barikádu ze všeho, co pokoj dá a stejně dlouho do “noci” svítim jak světluška.

Zima, polární noci a polární záře

Během srpna listy na stromech dávají vědět, že je tu podzim. Než se stačíte tý krásy vynadívat, už to stihne všechno opadat. Do nikdy nekončích dnů se pomalu vkrádá tma.

V září už nenápadně padají první vločky a noční oblohu obarvuje polární záře. To je čas, kdy lidi rozdělávají oheň na svých terasách, balí se do dek, grilují sobí maso, popíjí pivko a společně si užívají kouzlo okamžiku. Zatímco jim polární záře ve všech možných barvách tančí nad hlavou. Hlavně je potřeba to nafotit. Aby to mohli druhý den ukázat kamarádům, kteří to propásli. Je jedno kolikrát to člověk viděl – ať už turista nebo Nor, co tu žije celý život. Vždycky mu to vyrazí dech.

V listopadu nastává doba, kdy tu nechcete být dobrovolně. Přichází polární noci, kdy ani na minutku nevysvitne denní světlo. Spolu s nekonečnou tmou se Karasjok zahaluje pod hustou pokrývku sněhu a teploty klesají hluboko pod bod mrazu, a to až na -40°C, někdy dokonce míň. To je moment, kdy se Sámové baví výlety na sněžných skútrech a skákáním do sněhu ze střechy svých domů.

Život je tu drsný. Proto člověk musí být drsnější.