Nordkapp: Jak jsem skončila na konci světa

Nordkapp. Druhý nejsevernější bod Evropy. Útes s ikonickým glóbem a výhledem na oceán. Tou největší zajímavostí však zůstává přírodní anomálie, kdy tu v létě dva a půl měsíce slunce nezapadá a září na obloze 24 hodin. Půlnoční slunce se tomu říká. Právě tady stojí turistická hala. A v ní já. Prodávám suvenýry. Jak se mi to stalo, že jsem skončila zrovna tady, na konci světa? To je hodně cool příběh…

Začalo to před pěti lety, kdy jsem v Norsku pracovala poprvý, tehdy jako kuchařka v Karasjoku. Spolu s mými kolegy jsme se tehdy vydali na Nordkapp na výlet.

Jen co jsme projeli podmořským tunelem, ocitli jsme se na místě jako žádným jiným – na ostrově Magerøya. Místní příroda je tak divoká, že se tu ani stromy neopovažují růst a počasí tak drsný, až vítr kameny převrací. Jste tu tak blízko přírodě, že vašimi nejbližšími sousedy jsou sobi, velryby a krabi. Právě tady, v nejzazším koutě ostrova na souřadnici 71°10’21’’, se nachází onen Nordkapp, druhý nejsevernější mys Evropy.

Ten první (jmenuje se Knivsjelloden) je tu samo sebou taky, ale není tak snadno dostupný a někdo tvrdí, že výhledy odtamtud nejsou tak dechberoucí. Kecaj.

Nordkapp, můj nesplněný sen

Když jsme úspěšně jsme přejeli celý ostrov – tzn. nesestřelili jsme žádnýho soba ani nás neodfouknul vítr, já konečně spočinula na Nordkappu a splnila si tak dlouholetý sen. Teda skoro. Protože jsme přijeli v srpnu, půlnoční slunce jsme prošvihli. Furt je ale lepší být na Nordkappu po sezoně, než tam nebýt vůbec. A ten západ slunce nad oceánem hrající všemi barvami taky nebyl úplně k zahození.

Když jsem se dostatečně vynadívala těch panoramat, šla jsem se zahřát dovnitř turistický haly. Sedla jsem si na bar a rozjímala nad tím, jaký mají ty lidi tady štěstí, že můžou pracovat na tak krásným místě.

Když mi milá baristka servírovala čaj, všimla jsem si, že se jmenuje Ilona. Úplně jako já! Moje jméno není v mojí zemi úplně obvyklý, a tak jsem ho se slečnou nadšeně sdílela. Moji jmenovkyni to nadchlo taky (pořád si chci myslet, že to jen nepředstírala), začaly jsme si povídat a já zjistila, že je z… Lotyšska. 

Moment… Z Lotyšska? Ona nebyla Norka? Ta informace mě zarazila úplně stejně jako mnoho turistů, když na Nordkappu zjistí, že nestojí na nejsevernějším bodě Evropy.

Když viděla, jak na ní popleteně čučím, rozmáchla ruce a vášnivě zvolala: “VŠICHNI tady jsou cizinci. Jestli se ti tu líbí, můžeš příští rok přijet a pracovat tu taky.”

“Huh…” pomyslela jsem si inteligentně a schovala si tu informaci hluboko do svýho mozku. Na později. Kdyby náhodou.

Jak to bylo dál?

Když jsem se o dlouhou dobu později rozhodla do Norska vrátit, vzpomněla jsem si na celý tenhle výlet i Ilonku z Lotyšska. Otevřela jsem internet, našla si kontakty a poslala svý CV rovnou na Nordkapp. A byla jsem přijatá!

Ještě jsem si ale na svůj dream job musela chvíli počkat. Dvě sezony jsem sice pracovala na ostrově Magerøya, ale jako housekeeper na hotelech. Letos jsem se nedala a konečně získala práci v obchodě se suvenýry v turistický hale přímo na Nordkappu.

Výhledy na Nordkapp a konečně i to půlnoční slunce si tak můžu užívat každý den. A víte co? Ani po 4 měsících se mi to neomrzelo.

P. S. Slečnu Ilonku z Lotyšska už jsem bohužel nikdy v životě nepotkala. Nezapomenu na ní ale nikdy.