Pravda o mně a Japonsku

Proč zrovna Japonsko? Jak se to stalo, že tam smrdím tak často? Byla to láska na první návštěvu? A jak to ve skutečnosti je, když tvrdím, že žiju někde mezi Norskem a Japonskem? Tady je pravda o tom, jak to mezi mnou a Japonskem doopravdy je.

Jak jsem k Japonsku poprvý přičichla

• Do Japonska jsem poprvý zavítala před osmi lety, v roce 2017.

• Zemi vycházejícího slunce jsem na svém wishlistu ve svých cestovatelských začátcích vůbec neměla. Byl to můj bývalý přítel, který vyslovil přání do Japonska jet, když jsme tehdy plánovali cestu kolem světa.

• Z Japonska jsem ale byla unešená už ve vlaku po cestě z letiště. Možná na to mělo velký vliv i to, že jsme tam zrovna dorazili po měsíci v Rusku. 😀 

• I přes obrovský nadšení jsem nikdy neměla v úmyslu se do Japonska vrátit. To se změnilo před dvěma lety, v roce 2023.

Proč teda zrovna Japonsko?

• Zatímco všichni jezdí do Japonska kvůli anime, ti víc sofistikovaní za poznáním kultury nebo studiem japonštiny, já měla úplně jiný důvod. Pro mě to byl a pořád je… tanec. 

Hned vysvětlím.

Kdo neví, vo co jde, tak tancuju taneční styl, který se jmenuje poppin’. V Česku jsme ale značně malá komunita a já jsem se jednoho dne dostala do bodu, kdy jsem se tam cítila limitovaná. Protože jsem se ale toužila tanečně posouvat dál, nenapadlo mě nic lepšího, než se učit rovnou od těch nejlepších popperů na světě! A ti jsou… právě v Japonsku. Jo, a taky v Koreji.

• Vysnila jsem si tak velký taneční trip, který měl zahrnovat měsíc v Japonsku a měsíc v Koreji a obejít tam tolik tanečních lekcí, kolik moje tělo unese. Jenže jsem dorazila do Japonska a už se mi nechtělo pryč. Cestu do Koreje jsem zrušila. A dodnes jsem tam nebyla. 😀

• Přineslo mi to to, co jsem od toho očekávala? Ne. Dalo mi to totiž ještě mnohem, mnohem víc. O tom množství neuvěřitelně dobrých tanečníků a tanečních lekcí, workshopů, sessions, battlů všech rozměrů, vystoupení a párty, který se v Tokiu dějou, bych si kdekoliv jinde mohla jenom nechat zdát. Až kolikrát nevím, kam dřív. Kdybych měla říct, co mě v tanci posunulo nejvíc, tak je to právě pobyt v Tokiu.

| O tom, jak jsem poprvý protančila tři měsíce v Japonsku, jsem psala tady. (Když si to čtu teď o dva roky později, přijde mi to hrozně roztomilý.)

Plánuju v Japonsku žít?

• V Japonsku jsem (zatím) strávila něco přes osm měsíců během čtyř návštěv a Tokio považuju za jeden ze svých domovů (ano, mám jich víc). Nežiju tu však permanentně, ani tu nepracuju. Jezdím sem maximálně na tři měsíce, protože to je doba, po kterou tady můžu pobývat bez víza.

• Zaměstnání jsem sice v Japonsku nikdy neměla, ale při svojí úplně první návštěvě jsem pracovala jako dobrovolník pro gejšu.

• Práci v Japonsku si ani hledat neplánuju, protože nejsem ochotná přijmout jejich workoholickou a hierarchistickou pracovní kulturu.

• A stejně… Vždycky, když z Japonska odjíždím, brečím jak želva.

Co na Japonsku miluju? A co nesnáším?

• Speciální místo v mým srdci z celýho Japonska zaujímá Tokio. To město má prostě grády! A hlavně jeho čtvrť Šindžuku, Kabukičó (pro představu — něco jako tokijský Manhattan. Asi. V New Yorku jsem nikdy nebyla). Tahle nejrušnější a ikonická část Tokia plná zářících neonů, kterou musí být vidět a slyšet až z Marsu, má pro mě nostalgický význam. Dodnes si pamatuju, jak jsem kdysi dávno ještě jako cestovatelský pívo oněměla úžasem, když jsem poprvý vystoupila na Šindžuku a spatřila ty obří barevný řvoucí billboardy a davy lidí. Dnes jsem na Šindžuku byla víckrát než na Václaváku a pod jedním mrakodrapem se týden co týden scházíme s ostatními tanečníky na session. Je to pro mě symbol toho, kam až se může obyčejná holka z Horních Počernic dostat.

• Často slýchávám od lidí, že by v Tokiu nemohli být tak dlouho, protože by jim hráblo z toho množství lidí. Já to miluju.

• Taky miluju sushi a ramen. A vyhřívaný záchodový prkýnka.

• Naopak z věcí, co mě v Japonsku vytáčí úplně nejvíc, je rýma. Souhlasím s tím, že rýmička je nejhorší lidská nemoc. Ale v Japonsku nabývá ještě vyššího levelu. Když ji mám já, nemůžu se normálně vysmrkat (v Japonsku je to velmi neslušný. Asi jako kdybyste na veřejnosti velmi hlasitě prděli). A když má rýmu někdo jiný, musím trpět ty zvuky tahání kemra až z paty každých pár vteřin. Když to někdo dělá vedle mě v kavárně nebo MHD, tak nahlas, že ani Rammstein ve sluchátkách na plný volume nestačí, vyskakuju z kůže.

Hned v závěsu jsou na seznamu nesavý ubrousky, ultra tenký toaletní papír a absence odpadkových košů.

Mluvím japonsky?

• Japonsky se učím. Kloudný důvod k tomu nemám. Dělám to čistě jen pro radost. I když o tom někdy pochybuju, protože je to tak zasraně těžký jazyk. Jsem si jistá, že ten, kdo ho vymýšlel, se Japoncům za něco mstil. 😀 

• Nejsem fanoušek anime. Všehovšudy jsem viděla tři a půl anime. Teď ale koukám na jedno z těch anime znovu – v japonštině s japonskými titulky – jako studijní materiál. 😀

Tady to ale nekončí. Další příběhy ze života v Japonsku najdete tady ↓

✳ Gajdžin v Japonsku Aneb Moje malá japonská dobrodružství

❇ Jak se mnou (o)třáslo zemětřesení

✳ Pronikla jsem do tajů japonských gejš. Pro jednu z nich jsem pracovala