Necítíš se na cestách sama? Není ti smutno?

Ohledně cestování se mě lidi ptají na spoustu různých věcí, i když některý dotazy se opakují častěji než jiný. Kde žiju a čím se živím jsem odpověděla minule. Další takovou zvídavou otázkou, na kterou se mě ptáte nejčastěji je, jestli se na cestách necítím sama nebo jestli mi není smutno.

Konečně otázka, na kterou dokážu snadno odpovědět! Ta nejkratší odpověď je: Absolutně ne. A když se mě na to někdo zeptá, neubráním se pousmání, protože mi hlavou proběhnou všechny ty společný vzpomínky, který s ostatními cestovateli mám.

Ve skutečnosti je to totiž naopak. I když člověk cestuje sám, nikdy není sám. Někdy mám dokonce momenty, kdy se cítím přesocializovaná a hledám, kam bych se schovala, jen abych měla trošku soukromí a chvilku sama pro sebe.

Jak se potkáváme?

Když vyrazíte na dovolenou s kámošem, partou nebo rodinou, jste primárně spolu. Proto jste přece taky na ten výlet vyrazili – abyste měli konečně čas pro sebe navzájem. Jste uzavřená skupina (nebo pár), nedostupná pro cizí lidi k vůbec nějakému oslovení.

Ale jako jednotlivec jste mnohem víc otevřenější a dostupnější pro ostatní k tomu s vámi začít konverzaci. Lidi jsou totiž tvorové sociální a i přesto, že cestují sami, touží po příjemný společnosti a po tom sdílet svoje zážitky s další lidskou bytostí. Zvlášť když cestují dlouhodobě. Protože lidi jsou ve výsledku “to” hlavní, co dělá okamžiky zajímavými a nezapomenutelnými.

Podobných kočovných duší, který se vydaly na cesty samy, se toulá světem hodně, to byste se divili. A všichni jsou to pohodoví, dobrosrdeční, přátelští a otevření lidi na stejný životní vlně. S někým se seznámit je tak vlastně hrozně jednoduchý.

Potkáváme se na hostelech, při dobrovolnictví, při sezónní práci v zahraničí, přes couchsurfing, přes meet up aplikace, jako spolubydlící na ubytku, propojením na dálku přes společný kamarády, při stopování, na treku, na párty, na jazykových lekcích, při sportu (u mě např. na horolezecký stěně) nebo jiných zájmech. Já osobně mám spoustu kamarádů díky tancování. Těch možností a příležitostí je opravdu hodně.

Co spolu zažíváme?

Dost pravděpodobně se zrovna nacházíme na nějakých hodně cool místě. Taky víme, že doba, kterou spolu strávíme je časově omezená, ať už to bude jeden večer, pár dní nebo klidně 3 měsíce. Možná právě proto se seznámíme snadno a vymýšlíme né úplně všední společný aktivity. O to intenzivnější zážitky pak spolu máme.

Místo běžnýho  “nechceš zajít na pivo?” se oslovujeme a vzájemně navrhujeme program jako:

• “Pojďme v 6:30 ráno vylézt na támhletu horu a pak zajít na společnou snídani.” – ostrov Magerøya, Norsko
• “Zajdem na all-you-can-eat do izakayi a pak na karaoke prozpívat celou noc?” – Tokyo, Japan
• “Dnes večer pro vás chystáme welcome to Russia party s hodně vodky.” – Petrohrad, Rusko
• “Dáme barbeque pod půlnočním sluncem?” – ostrov Magerøya, Norsko
• “Co se vydat o půlnoci k jezeru a zkusit, jestli neuvidíme polární záři?” – Tromsø, Norsko
• “Strávíme celý den nákupy v anime čtvrti?” – Tokyo, Japan
• “Neuděláme si výlet lodí na otevřený moře za šnorchlováním?” – ostrov Tioman, Malajsie
• “Nechceš se jít s náma koupat do moře?” nehledě na to, že jsme v zimě za polárním kruhem a sněží. – ostrov Magerøya, Norsko
• “Co dotlačit tu starou ztrouchnivělou bárku prorostlou mechem na jezero a plavit se po ní?” (všem zúčastněným to přišlo jako hrozně dobrej nápad). – kdesi v lesích na západě Norska

To všechno jsou reálná pozvání a nápady na to, co společně dělat, a jen zlomek toho, co jsme společně na cestách opravdu zažili. Všechny ty společný večeře všemožných kuchyní, movie nights, hikes, sauny, protančený večery v salsa clubech, taneční sessions v parcích a ulicích, pikniky, táboráky s kytarou, koupačky, výlety na zámky a koneckonců i ta pivka na břehu řek, na vyhlídkách, na plážích nebo v barech nepočítaje.

Vidíš se ještě někdy s těma, který potkáš na cestách?

Jindy se mě lidi ptají, jestli se ještě někdy vidím s lidmi, který na cestách potkám. K tomu mám opět velmi krátkou odpověď: No jéje, ty vole! (To jako že rozhodně ano!) 

Na cestách už jsem potkala takovou spoustu lidí a navázala tolik nádherných přátelství, že to ani nedokážu spočítat. Ano, loučení jsou bolestná a někdy je náročnější všechny ty navázaný vztahy udržovat. Ale přátelství cestovatelů jsou úplně o něčem jiným. Je to intenzivnější, silnější, upřímnější, vřelejší. A i přesto, že se každý nacházíme v úplně jiný části světa, naše místa pobytu se často mění a vidíme se jednou za uherák, pořád na sebe myslíme. I když jsme s některými z nich strávili jen zlomek času a sotva se známe.

I po rozloučení zůstáváme v kontaktu, sledujeme svoje cesty na Instagramu, sdílíme naše další zážitky v hromadných chatech, voláme si a odchytáváme se na cestách. To je taky důvod, proč jsem na sociálních sítích tak sdílná. Už kolikrát se mi díky tomu někdo ozval, že na tom místě taky zrovna je.

Čas a vzdálenosti pro nás mají najednou úplně jiný rozměr. Loučíme se slovy “uvidíme se někdy jindy někde jinde,” protože víme, že se jednoho dne třeba zase shledáme. I když pravděpodobně mezitím uteče spoustu času. Pak se jednoho dne vidíme… po roce, dvou letech, deseti… a je to jako by to bylo nedávno.

To, co pro někoho může vypadat jako velká vzdálenost, je pro nás za rohem. Zvlášť, když tam letí letadlo nebo jede vlak. Pár set kilometrů není překážkou k tomu se jet navštívit.

A když se stane, že zavítáme do svých zemí (a ten kamarád tam čirou náhodou zrovna je), máme u sebe doma vždycky dveře otevřený.

Jak to máte se samotou na cestách vy? Taky se snadno seznámíte nebo bojujete s osamělostí? Nebo radši rovnou cestujete s parťákem?