5 týdnů v Jihoafrické republice: od slumů po safari

Už jsem v pár zemích byla. Ale ještě nikdy jsem nebyla v zemi, kde by bylo tolik kontrastů a která by ve mně zanechala tolik rozporuplných pocitů. Dokud jsem nebyla v Jihoafrický republice. Na pět týdnů. Když se mě někdo zeptá, jaký to v JAR bylo, chvíli přemýšlím, než ze mě konečně vypadne „zajímavý…” A ne úplně v dobrým smyslu…

Během těch pěti týdnů, který jsme v Jihoafrický republice s kamarádkou strávily, jsme toho viděly hodně. Národní parky, přírodní rezervace, tisíce divokých zvířat. Moderní čtvrti, slumy, koloniální domy, muzea o otroctví a apartheidu. Hodný lidi, divný lidi, lidi, kteří mají všechno i lidi, kteří nemají nic. Některý věci byly nádherný. Některý momenty nezapomenutelný. A některý ve mně vyvolaly bezmoc a úzkost.

Ale vemme to popořádku…

Naše trasa

• Kapské Město (10 dní)
• Jižní pobřeží – tzv. Garden Route (10 dní)
• Hory Drakensberg (3 dny)
• Johannesburg (2 týdny)
• Národní park Pilanesberg

Proč Jihoafrická republika? Aneb jet do JAR jako ten nejlepší nápad na světě

To jsme si jednou volaly s mojí slovenskou kamarádkou Grétou, kterou jsem poznala před rokem v Norsku. Zeptala jsem se jí, jestli se mnou nechce jet do Uzbekistánu. Ona na to, jestli s ní nechci jet do Turecka. Když jsme teda plánovaly trip po Turecku, Gréta mimochodem zmínila, že má kamarádku v Jihoafrický republice. Obě doteď nevíme, jak se to stalo, ale druhý den jsme měly koupený letenky do Kapského Města. Ona ze Slovenska, já z Tokia. V tu chvíli nám to přišlo jako ten nejlepší nápad na světě! 

Nechce se mi tomu věřit – fakt poletím do země, odkud pochází Die Antwoord!

Jak jsme (ne)potřebovaly víza

Češi můžou do JAR na 90 dní bez víza. Ale pro Slováky v té době – září 2025 – platila vízová povinnost.

Gréta hned po příletu domů po letní sezoně v Norsku jela z Prešova do Vídně na nejbližší jihoafrickou ambasádu zažádat o vízum. Panu úředníkovi se ale Gréta a hlavně její výpis z bankovního účtu nezdály a ani jí tu žádost nechtěl vzít. Zmetek. Grétina kamarádka, která v JAR žije, jí tak napsala hrozně důležitý dokument, že za ní přebírá finanční odpovědnost. To pana úředníka přesvědčilo a žádost o vízum si od ní nakonec vzal.

O tři týdny později, přesně v den, kdy Grétě vízum vydali, vízovou povinnost do JAR pro Slováky s okamžitou platností zrušili.

Jet do JAR jako ten nejhorší nápad na světě 

Dny do odletu do Jihoafrický republiky se krátí a já si konečně zjišťuju nějaký to info, kam že to vlastně letím. Žhavím Google a po chvíli noťas s vykulenýma očima zaklapávám. Oči hrůzou dokořán mi zůstávají celou noc a míhá se mi před nimi všechno, co jsem se právě dozvěděla.

Jihoafrická republika je jedna z nejnebezpečnějších zemí v Africe… Je tam jeden z nejvyšších počtů vražd na světě… A počet znásilnění na světě… Krádeže a ozbrojená přepadení na denním pořádku… Žraloci, krokodýli, jedovatí hadi… Nejrozšířenější nákazy HIV na světě… 

Den před přistáním v JAR dostávám hlasovou zprávu od Grétiny kamarádky, u které mám přespat na mezipřistání v Johannesburgu. Zněla nějak takhle: „Na letišti nejezdi výtahem – nedávno nám tam pobodali kolegu. Využij Uber. Ne Bolt – ti unášejí lidi. Auto si objednej ještě v letištní hale – venku se hodně kradou mobily.” Musím si ji pustit víckrát, protože nevěřím vlastním uším.

Píšu Grétě, že nikam nejedu. Ona mi na to odepisuje, že se do JAR přestala těšit už dávno. Může mi někdo připomenout, proč že jsme tu chtěly být 5 týdnů?

Odevzdaně nastupuju do letadla a letím z Tokia do Singapuru a následně do Johannesburgu. Na letišti nejedu výtahem, objednávám si Uber a při vykročení z letiště už nevytahuju mobil. Mám oči navrch hlavy, klepu se strachy a čekám, kdy na mě co vyskočí.

Třetí den cestování mě konečně čeká poslední přelet – z Johannesburgu do Kapského Města.

Tak jsme tady. První zastávka: Kapské Město

Na seznamu nejnebezpečnějších měst na světě byste jich hned 6 našli v Jihoafrický republice. Kapské Město je jedním z nich. (Kromě něj jsme navštívily ještě další dvě.) Hned po výjezdu Uberem z letiště chápu proč.

První, co vidím, jsou slumy. Hodně slumů. Chudinské čtvrtě plné přístřešků z vlnitého plechu, které stojí jen na dobrý slovo (tzv. shacks), obklopují dálnici z obou stran po pěkně dlouhou dobu. Po cestě projíždíme kolem spousty odpadků, rozpadlých chodníků a míjíme otlučený domy obehnaný betonovými zdmi a ostnatými dráty.

Když se blížíme k centru, téměř na každé křižovatce obcházejí stojící auta žebráci se srdceryvnými cedulemi. Sem tam zahlídnu narkomana ležet na ulici v pozici, která ve mně vyvolává pochybnosti, jestli spí – nebo možná už ani nespí.

Přijíždím do centra na hostel Long Street Backpackers a konečně se s Grétou setkáváme! Normální lidi se scházejí na Václaváku u koně. My si po roce a půl od seznámení daly spicha ze Slovenska a Tokia – v Kapském Městě.

Kapské Město – druhé dojmy

V Kapském Městě jsme strávily 10 dní, během kterých jsme viděly VŠECHNO: dostatek času a příležitostí vytvořit si o městě mnohem pozitivnější obrázek. Svoji pověst nejfotogeničtějšího města si Kapské Město nevytvořilo jen tak pro srandu králíkům. 

Dominuje mu přes kilometr vysoká Stolová hora, ke který se „Kejptaun” přimyká ze všech jejích stran – jako by město horu přijalo přátelsky mezi sebe. Při výlezu na ní sice někde po cestě ztrácím plíce, ale ten výhled zvrchu je kulervoucí.

Z druhé strany město „ochraňují” kopce Lion’s Head a Signal Hill a ten zbytek omýlá oceán s písečnými plážemi. Je to pastva pro oči, ať se hnete, kam se hnete. Jen kvůli tomuhle geografickýmu uskupení v Kapském Městě fučí tak silně, že nás to asi brzo odfoukne do tramtárie.

Srdce Kapského Města tvoří moderní a neustále se rozrůstající přístav Waterfront, kde se na molech sluní lachtani. Uprostřed toho všeho je pestrobarevná čtvrť Bo-Kaap, muzea o historii JAR, ulice plné barů, kde to v noci žije, nebo trhy s náloží vynikajícího jídla i věcmi, který jste doteď nevěděli, že potřebujete.

Kde jsme bydlely: Na hostelu Long Street Backpackers ve čtvrti City Bowl – centru Kapského Města. Útulný hostel, který pořádá spoustu aktivit a je tak skvělým místem pro setkání s dalšími cestovateli.

Mys Dobré naděje a tučňáci

Jeden den si půjčujeme auto a děláme si výlet na Mys Dobré naděje. Skalnatý výběžek na jihu Kapského poloostrova s nízkou křovinatou vegetací (tzv. fynbos) mi připomíná ostrov Magerøya v Norsku, kde žiju. Při procházce po mysu potkáváme pštrosy, antilopy losí, agamy a paviány a zahajujeme tím náš seznam divokých zvířat, která jsme v JAR spatřily.

Po cestě se zastavujeme i na rozkošné pláži Muizenberg s barevnými chatičkami a v městečku Simon’s Town. Na jeho vyhlášenou pláž Boulders Beach, kterou obývá kolonie volně žijících tučňáků afrických (brýlových), jsme se nakonec rozhodly nejít. Vybírání tak vysokého vstupného do teritoria kriticky ohroženého druhu nám přijde jako znásilňování přírody. Při procházce kolem pláže však potkáváme tučňáků víc než dost včetně mláďat. Někteří jsou tak blizkoučko, že bych si je mohla odnést domů. I to hejno tučňáků na pláži (spolu s davem turistů) jsme mezi větvemi stromů zahlídly – byť jen z dálky.

Road trip po jižním pobřeží – Garden Route

Naše trasa

Přírodní rezervace Stony Point → Hermanus → NP Agulhas → Cango Caves → Mossel Bay → George → Wilderness → Knysna → Plettenberg Bay → poloostrov Robberg → NP Tsitsikamma → Addo Elephant Park → Port Elizabeth (Gqeberha)

Vyrážíme

Když je čas udělat Kapskému Městu pápá, půjčujeme si z půjčovny auto a vyrážíme na road trip po jižním pobřeží Jihoafrický republiky – tzv. Garden Route. V JAR se jezdí vlevo a v autě je všechno naopak – během cesty tak místo blinkrů neustále pouštíme stěrače.

Trasa dlouhá 1 100 km z Kapského Města do Port Elizabeth (Gqeberha) nám zabere 10 dní, během kterých se krajina kolem nás proměňuje rychlostí průjmu. Míjíme vyprahlá pole, lesy, moře, hory, jeskyně, pláže, řeky, útesy, skalnatá pobřeží, fynbos či rozsáhlé savany. Nejvíc nás ale baví to množství zvířat! 

Tučňáků není nikdy dost

Naší první zastávkou je přírodní rezervace Stony Point, kde vidíme celou kolonii tučňáků afrických jen pár metrů od nás. Bez vstupného a téměř bez lidí. Boulders Beach v Simon’s Town se může jít bodnout.

O necelých 200 km dál přijíždíme do národního parku Agulhas a na Střelkový mys – pravý nefalšovaný nejjižnější bod Afriky. S Grétou jsme se poznaly před rokem na nejsevernějším bodě Evropy a teď společně stojíme na nejjižnějším bodě Afriky. Aww. Právě tady se setkává Atlantský oceán s Indickým. Oproti Mysu Dobré naděje je tu liduprázdno.

Na zadek si sedáme ve 20 milionů let starých Cango Caves, které jsou největším zpřístupněným jeskynním systémem v Africe a jsou označovány za jeden z největších přírodních divů světa. K prohlídce si volíme „adventure tour” (samozřejmě) a prolézáme tunely, některé tak nízké, že se musíme plazit.

Ještě víc zvířátek

Obrovským highlightem road tripu po jižním pobřeží je pro nás poloostrov Robberg, který obývá doslova tisíce volně žijících lachtanů. Hlasitě dovádějí na pobřeží i ve vodě a dokázaly bychom je pozorovat celé hodiny – kdyby nám z toho puchu nevypadaly všechny chlupy v nose. 

Addo Elephant Park je třetí největší národní park v JAR, který je domovem pro 600 slonů a další spousty zvířat. Pro jeho návštěvu volíme self-drive safari a autem jezdíme po parku skrz naskrz, div se nám nerozpadne. Kromě pár slonů na svůj seznam připisujeme i buvoly, spoustu zeber a antilop, kance, pštrosy, želvy nebo hovnivály. 

Celý road trip zakončujeme ve městě Port Elizabeth (Gqeberha) – další z nejnebezpečnějších měst na světě. Oproti Kapskému Městu se nám tady po ulicích chodí opravdu nepříjemně.

Kde jsme na Garden Route bydlely

Celý road trip po jižním pobřeží JAR jsme řešily dost spontánně a ubytování si rezervovaly den až dva předem přes Booking nebo Airbnb.

Johannesburg – můj nejsilnější zážitek

Z Port Elizabeth přelétáváme do Johannesburgu, který je na seznamu nejnebezpečnějších měst na světě až nepříjemně vysoko (promiň, mami). Protože právě v Johannesburgu žije Grétina kamarádka, strávíme tady 2 týdny. A právě Johannesburg ve mně zanechává ty nejsilnější emoce.

Dříve vzkvétající město je dnes místem propastných rozdílů mezi bohatými a chudými. Vedle sebe stojí luxusní hotelové komplexy, honosné vily obehnané vysokými zdmi s elektrickým napětím, slumy i nelegálně obsazené domy (tzv. hijacked buildings). Na každé křižovatce lidi žebrají o peníze, zatímco za rohem stojí prodejna luxusních aut. Městem vedou kvalitní silnice, avšak lemované hromadou odpadků. Obyvatelé jsou nuceni jezdit sdílenými taxi, ti bohatší Uberem, protože veřejná doprava je moc nebezpečná.

Od místních posloucháme historky o přepadeních, krádežích, pokusech o únos, kamarádech zastřelených v posilovně, ubodaných ve výtahu nebo manželkách znásilněných před vlastními dětmi. Přesto je město plné milých a dobrosrdečných lidí, kteří se snaží v tomhle chaosu normálně žít.

Když Johannesburg opouštíme, cítíme úlevu.

Hory Drakensberg: výšlap na nejvyšší vodopád na světě

Z Johannesburgu vyrážíme autem do Drakensbergu (Dračí hory), nejvyššího pohoří jižní Afriky, které lemuje hranici s Lesothem. Naším hlavním cílem je Tugela Falls v národním parku Royal Natal – nejvyšší vodopád na světě, který měří 983 metrů. Vede k němu trail s pověstnými hrůzunahánějícími řetězovými žebříky. Při jejich slézání se shodujeme, že jsme si strachy málem nadělaly do gatí. Samotný vodopád sice nevidíme – stojíme na jeho vrcholu – zato ten výhled ze skoro tří tisíc metrů nadmořský výšky je… Uch.

K horám Drakensberg mám jen jednu věc, co bych chtěla říct. Už jsem pár hor viděla. Ha Giang ve Vietnamu. Landmannalaugar na Islandu. Karpaty v Rumunsku. Fudži v Japonsku. Alpy v Rakousku. Ale Drakensberg v Jihoafrický republice jsou ty nejkrásnější hory, co jsem kdy viděla!

Safari v národním parku Pilanesberg

Na severu Jihoafrický republiky se rozkládá hned několik národních parků. Po dlouhém zvažování si místo nejznámějšího a největšího Krugerova parku vybíráme národní park Pilanesberg, dvě hodiny jízdy z Johannesburgu. A byla to skvělá volba! Tentokrát si zařizujeme výlet s cestovní agenturou MoAfrika Tours, která nás odveze od baráku až do parku. Tady přesedáme do otevřeného teréňáku a strávíme na safari skoro 6 hodin s úžasnou průvodkyní, která nás zásobuje informacemi z říše zvířat. Národní park Pilanesberg je sice menší, ale právě díky tomu jsme měli možnost vidět hrozně moc zvířat.

Jen co vjedeme do parku, vidíme slony a cca sedm vteřin nato zebry a nosorožce. Za hodinu vidíme víc slonů včetně slůňat, než jsme viděly v Addo Elephant Parku. Během celého dne se zážitek ze safari rozšiřuje o hrochy, žirafy nebo krokodýla. Můj seznam zvířat, která jsem v Jihoafrický republice viděla ve volný přírodě, končí na čísle 41.

Cítily jsme se v JAR bezpečně?

Ani moc ne. 😀 Těch varování, bezpečnostních pokynů, ujišťování se, že máme objednaný Uber a nejdeme pěšky, plus příběhy, kdy byl někdo přepaden, znásilněn nebo zabit, bylo na můj vkus až příliš. A fakt, že si nás lidi pletli s bohatými Rusy, na klidu moc nepřidával.

Ale věděly jsme, kam jsme jely a byly jsme hodně opatrný. Po setmění jsme nikam nechodily pěšky, všude jezdily Uberem, nenosily u sebe hotovost, nevytahovaly na ulici mobil, neustále si hlídaly věci, vyhýbaly se postranním uličkám, nebo naopak přeplněným ulicím, zamykaly se v autě a vždycky poslouchaly dobře míněný rady místních.

Bylo to otravný. Ale evidentně se to vyplatilo. Za celých pět týdnů v Jihoafrický republice nám nebyl zkřiven ani vlásek. Náš „nejhrůzostrašnější” zážitek tak zůstává, když jsme na křižovatce omylem vjely do protisměru. 😀

„Líbilo se ti tam?”

Už jsem toho procestovala dost na to, abych mohla nějaký místo ohodnotit jen tak suše „líbilo” nebo „nelíbilo”. Každá země ve mně něco zanechá. Všude se mi něco líbí a něco nelíbí – i v Norsku nebo Japonsku. Stejně tak i v Jihoafrický republice.

Následky kolonialismu a apartheidu – chudoba, kriminalita a nedůvěra mezi lidmi – jsou v Jihoafrické republice citelné dodnes, všude kam se člověk podívá. Chudinské čtvrti Johannesburgu, Phuthaditjhaby, Kapského Města nebo vesnice, které jsme míjely cestou, ve mně zanechaly úzkost a bezmoc (ale taky chuť s tím něco dělat). Neustále být ve střehu a myslet na vlastní bezpečnost taky nebylo dvakrát příjemný.

Ale ty hory, to množství zvířat, které v JAR žije, a milí, energičtí lidi… to všechno mi v srdci zůstane navždycky.

Jen ty Die Antwoord jsem nepotkala…