Ohlédnutí za rokem 2025 a jak to vidím v roce 2026

Do roku 2025 jsem vkročila pravou nohou… která byla v ortéze od kotníku až po pánev. Oproti předchozímu roku, kdy jsem měla zraněnou krční páteř tak, že jsem se nemohla hýbat, to však beru jako slušný pokrok. 😀 Ortézu jsem ale zahodila takovou rychlostí, že moje fyzioterapeutka nestíhala zírat, vrátila jsem se do práce v Norsku, během celýho roku jsem procestovala tři kontinenty a splnila si další tři životní sny. A je to neuvěřitelný, ale do roku 2026 vstupuju bez zranění.

Pojďte se za rokem 2025 ohlédnout se mnou.

Napříč třemi kontinenty

Kdo mě znáte nebo jste četli moje plány na začátku roku 2025, tak víte, že jsem plánovala cestu do Jižní Koreje, Uzbekistánu a Maroka. Tak přesně tam… jsem nebyla. Ne, ani v jedný z těch zemí. 

Půl roku jsem strávila v nejsevernějším cípu Norska, kde stále pracuju v obchodě se suvenýry. V zimní sezoně jsem tam velmi, ale opravdu velmi vnitřně bojovala s tamním počasím.

Někde mezi tím jsem si odskočila na dva měsíce do Německa za tancem i za poznáváním. Se zastávkou v Kodani.

Podzim jsem strávila v Japonsku. Tentokrát jsem se rozhodla zůstat celý dva měsíce jen v Tokiu a tančit, až se ze mě bude kouřit. I když pár výletů v okolí jsem zvládla a taky jsem se konečně podívala na Tokyo Skytree – nejvyšší věž na světě.

V půlce listopadu jsem z Tokia přes Singapur přeletěla do… Jihoafrický republiky. Země Die Antwoord. Cesta trvala 3 dny. A jak že se to stalo? To nevím doteď. Ale jedno vím jistě. Byla to jedna z nejhustějších cest, co jsem kdy podnikla, a jeden z nejsilnějších zážitků. S kamarádkou jsme během 5 týdnů procestovaly Kapský Město, celý jižní pobřeží, Johannesburg, hory Drakensberg, dva národní parky a udělaly jsme takových hiků, až mi málem upadly nohy.

Tu nejdelší cestu mýho života jsem ale absolvovala v prosinci – z nejjižnější části Afriky na nejsevernější bod Evropy. Na Vánoce už jsem byla zpátky na severu Norska, který je v tuhle dobu ponořený do polárních nocí.

„Finální skóre“: 3 kontinenty, 7 zemí

A který že to jsou ty splněný sny?

First of all – podívala jsem se do subsaharský Afriky. Tenhle kontinent mě fascinoval dávno před tím, než jsem studovala rozvojová studia na VŠE.

Viděla jsem tučňáky ve volný přírodě. Bylo to v Simon’s Town a v přírodní rezervaci Stony Point v JAR. A bylo jich hodně! Tučňáci jsou pro mě nejroztomilejší zvířata na světě už od dob, kdy ve večerníčku běžel Pingu.

Zažila jsem polární noci – období, kdy slunce nevychází nad obzor a je skoro 24 hodin tma. Ano, jsem si vědomá toho, že moje sny jsou divný.

Co dalšího (ne)vyšlo?

Norsky jsem se zase nenaučila. Místo toho jsem v Japonsku chodila na kurzy japonštiny. Plán udržovat si znalost 300 znaků kanji taky nevyšel. Aktuálně jich znám skoro 500.

V roce 2024 jsem bojovala s brutální blokací krční páteře. Byly to dva roky obcházení fyzioterapií se čtyřmi různými fyzioterapeuty, denních rehabilitačních cvičení, workoutů, učení se, jak funguje lidský tělo, bolesti, slz, práce na mentální odolnosti a nekonečný trpělivosti sama se sebou. Zatímco moje tělo se pomalu – velmi pomalu – uzdravovalo. Když se mě teď na podzim 2025 kamarádka zeptala, co ta moje páteř, uvědomila jsem si, že jsem už dlouhou dobu bez bolestí. Cítím, že je moje krční páteř zahojená.

První den po příletu do Tokia se mi rozbil notebook. Po třech týdnech patálií obcházení opraven a obchodů s elektronikou, kde nikdo neuměl anglicky, mám notebook nový. S japonskou klávesnicí. 😀

Taneční waack video z Paříže je konečně venku a já z něj mám neuvěřitelnou radost.

Na Travel Bibli vyšel článek o Tokiu, ke kterýmu jsem přispěla svými moudry.

Jak to vidím v roce 2026?

Po nekonečným pendlování mezi Norskem, Japonskem a zbytkem světa, přišla chvíle, kdy mám chuť zůstat někde delší dobu. A tak jsem si pronajala domeček na severu Norska, kde plánuju zůstat po většinu tohodle roku. Je nádherný mít zase místo, kterýmu můžu říkat „domov”. Dokonce jsem si nakoupila svíčky, kytky a všechno tohle. To ale neznamená, že svoje cestovatelský křusky věším na hřebík.

„Jaký máš další cestovatelský plány? Po Japonsku, samozřejmě,” zeptala se mě nedávno kamarádka. Haha, jak to jen ví? Do Japonska se určitě ještě tenhle rok vrátím, protože už teď se mi neuvěřitelně stýská.

Taky plánuju pár výjezdů po Evropě za tanečními akcemi. Je velká pravděpodobnost, že se v průběhu roku stavím ve Španělsku, Německu nebo Nizozemsku.

A že by mi už tenhle rok konečně vyšel i ten Uzbekistán? Nebo Jižní Korea, kam se chystám už asi tři roky? Jo, a s Afrikou jsem ani zdaleka neskončila!

„Plánuješ se vrátit do Česka?” Ne, tenhle rok Česko neplánuju vůbec. Ale jestli vás přepadne nezkrotná touha navštívit nespoutaný sever Norska, dejte mi vědět.

Co bude s blogem v roce 2026?

Blog Nejsem doma je pro mě koníček, kterýmu se věnuju ve svým volným čase… když mi nějaký zbyde. Proto se rozrůstá pomaleji, než bych si přála. Přesto existuje už dva roky, jeho návštěvnost pomaloučku roste a chodí mi od vás pozitivní zpětná vazba. Za to vám ze srdce děkuju.

Nejvíc vás zajímá život a práce v Norsku, proto budou přibývat články právě o tomto tématu. Oslovila jsem i další lidi, kteří pracovali v Norsku nebo na Islandu, aby se i oni podělili o svoje zkušenosti.

Taky si hodně zjišťujete, která místa navštívit zadarmo, ať už v Oslu, Tokiu nebo Paříži. Chystám pro vás z těchto měst už hotový mapy ke stažení s vyznačenými místy, abyste plánování svých dalších cest měli ještě o něco jednodušší.

V neposlední řadě se blog už brzo rozroste o průvodce z Jihoafrický republiky. Furt jsem toho plná.

Po nekonečným přemýšlení a zvažování pro a proti jsem se nakonec rozhodla rozdělit Instagram na dva profily – jeden osobní taneční a jeden o cestování, psaní a učení jazyků. Moje dvě největší vášně jsou prostě až moc rozdílný.

Nový články taky odteď můžete sledovat na Facebooku a Pinterestu.

Máte nápady, co vám na blogu chybí? Dejte mi o tom vědět. Ať už dolů do komentářů nebo osobně do zpráv.