„Jaký máš další plány? A co tam budeš dělat?“

Když se mě někdo ohledně cestování zeptá, jaký mám další plány, a hned na to co v tý destinaci budu dělat, začnou se mi kroutit všechny dva palce u nohou. Po tazateli bych nejradši hodila krosnu a sama si šla vobouchat hlavu o zeď. Přesně tak moc mě vytáčí. A tohle je to, co bych na ně nejradši odpověděla.

Jsem cestovatel, nomád, kočovná duše, poustevník. Každý tomu říká jinak, pointa je, že nemám nikde stálý domov. Cestuju z místa na místo podle toho, jak se mi zrovna chce. Žiju vlastně všude a nikde. Pro některý lidi naprostý nesmysl a něco, co si nedokážou představit. A tak je jasný, že ohledně tohoto životního stylu mají spoustu otázek.

Na to „Kde žiješ a čím se živíš?„ a „Necítíš se na cestách sama?“ už jsem odpověděla v předchozích článcích. Jedna z dalších otázek na cestovatele, kterou slyším častěji, než svoje jméno, právě je: „Jaký máš další plány?”, případně „Kam se chystáš příště?” a hned na to v závěsu „A co tam budeš dělat?”

Začněme s „Jaký máš další plány?”

Neberte mě špatně, nejde o to, že bych tu otázku nesnášela. Ale problém je v tom, že…

1. Na ni neznám odpověď.

2. Můj současný trip je teprve na začátku a do dalších cest je ještě spousta času.

Víte… život mě naučil spoustu věcí. Jedna velká a důležitá je, že plány jsou od toho, aby se měnily. Ani nevíte, jak moc to platí, obzvlášť v mým životě. Já už jsem si tolikrát něco naplánovala a pak to všechno bylo úúúplně jinak.

→ Třeba jsem chtěla vystudovat magisterský studium na VŠE. Místo toho jsem odjela na cestu kolem světa.

→ Za prací do Norska jsem chtěla jen na jedno léto, jen jako abych měla tu zkušenost. O sedm let později byste mě našli… pořád v Norsku.

→ Svatba a rodinný život v Praze se nějak přetransformovaly v odjezd do Japonska za tancem a zůstání v zahraničí.

Já myslím, že pro demonstraci to stačí. Prostě nikdy nevíš, co ti život nadělí nebo v jaký budeš náladě a na co budeš mít chuť. Proto nerada něco plánuju dlouho dopředu.

Takže, když se mě lidi ptají „jaký máš další plán?”, úplně nejradši bych odpověděla:

 „Žádný.”

Bohužel, to lidem často nestačí. A tak si prostě něco vymyslím, řeknu jim nějakou destinaci, která mě zrovna v tuhle chvíli láká. Aby byli spokojení. No jo, ale oni jsou pak všichni hrozně překvapení, že jsem někde úplně jinde, než jsem říkala. „Jakto, že jsi v Německu? Nechtěla jsi jet náhodou do Japonska?” To máte za to! Nemáte se tak blbě ptát.

Tenhle rok tomu není jinak. Půl roku lidem tvrdím, že na podzim budu cestovat do Uzbekistánu a Koreje. Víte, kam nakonec jedu? Do Japonska a Jihoafrický republiky. A víte, jak se to stalo? Já taky ne.

A teď ten druhý důvod…

Já naprosto chápu, že jsou lidi zvědaví nebo že chtějí nahodit téma, aby řeč nestála. A na co jinýho se cestovatele zeptat, než kam vyrazí příště. Když to vím, tak jim to moc ráda povím.

Jenže se mě lidi ptají, když jsem teprve na začátku tripu, anebo ještě líp – když jsem ani nevyrazila.

Zrovna jsem někam dorazila, ještě jsem ani nevybalila krosnu a už mi chodí zprávy s otázkou “A kam budeš cestovat příště?” Ty brďouch… Já ještě ani nevím, kam půjdu zejtra. Natož za tři měsíce!

Anebo když se přece jen stane, že to vím, tak je to stejně málo. Příklad:

Já:  „Teď jsem na 2 měsíce v Japonsku a hned na to jedu pracovat na 4 měsíce do Norska.”

Kdosi: „Super. A kam pojedeš po tom?”

NEBO

Já: „Teď jsem se po měsíci v Německu vrátila na 3 měsíce do Norska, kde budu chodit do práce, pak jedu na měsíc tančit zase zpátky do Německa, pak se na pár dní stavím v Česku navštívit rodinu, pak letím na dva měsíce do Japonska a pak s kámoškou na měsíc cestovat po JAR.”

Kdosi: „Wow! A jaký máš plány po tom?”

Vážně? VÁŽNĚ??? Právě jsem ti vyjmenovala celý svůj následující půlrok, konečně sama vím, kde za tak dlouho budu – a ty se mě zeptáš, jaký mám plány po tom? Jaký plány máš za půl roku ty, ty nádhero?

Pojďte se mnou raději prožít současnost

Nechcete se mě radši zeptat, jak se mám TEĎ? Nevím jak vy, ale já prožívám život teď a tady, v tuhle chvíli, v tenhle moment, protože už se nikdy nebude opakovat a já si ho chci užít, jak nejvíc to jde. 

Pojďme prosím společně otázku „jaký máš další plány?” přetransformovat na „jak se máš tam, kde jsi zrovna teď?” A já vám místo utrousení, že nemám páru, hned nadšeně povyprávím, jak jsem zrovna u hory Fudži, a že ta sopka je opravdu tak nádherná jako na všech fotkách, ale ten ikonický výhled od pagody Chureito přes rozkvetlý sakury kazil nějaký prďola, co vyřvával do megafonu. A že jsem šla tři kilometry od centra, kde jsem zapadla do nějaký špeluňky, kde nikdo neuměl ani slovo anglicky, ale stejně jsme se domluvili a já se nadlábla fakt výbornýho tofu. A že jsem šla na hike do lesa a tam potkala medvěda… To je hned mnohem víc fascinující, no ne? Než se ptát na něco, co možná ani nikdy nebude.

Mimochodem, tohle jsou moje dva reálný dny pod sopkou Fudži. Víc o tom píšu ve článku Gajdžin v Japonsku aneb moje malá japonská dobrodružství. Je to fakt sranda.

 „A co tam budeš dělat?”

Otázka, která následuje hned po mých plánech, je „A co tam budeš dělat?” Je úplně jedno, jestli vám řeknu, že se chystám do Norska, Japonska, Finska, Rumunska, Francie, Německa nebo třeba Koreje. Co tam budu dělat, lidi „trápí” vždycky stejně. 

Moje protiotázka je: „Musím tam pořád něco dělat?”

Ať už cestuju tam nebo tam, můj důvod je vždycky stejný a vlastně úplně prostý: Já si chci jen užívat život a poznávat tenhle svět.

To pro mě znamená potkávat lidi, zažívat věci, jíst dobrý jídlo, lozit po horách, prozkoumávat místa, čumět na památky, tančit, přežívat průsery. A pak vám o tom všem psát.

Ale taky pracovat – ať už jako dobrovolník, v mém povolání v Norsku nebo na svých vlastních projektech jako tenhle blog, psaní knihy, prodej fotek nebo točení tanečních videí.

Někde mezi tím se učit jazyky, dělat jógu, obcházet knihkupectví nebo prostě jen vysedávat v super pohodlným křesle, pít horký čaj a číst si. Cokoliv, co mě dělá šťastnou.

No, není to nádhera? 

Jaké máte další cestovní plány vy? A co tam budete dělat? 🙂