Gajdžin v Japonsku A.K.A. Moje malá japonská dobrodružství

Jenom těžko jde zachytit všechno, co jsem zažila za 3 měsíce v Japonsku. Vybírám proto zdaleka jen pár střípků z toho velkýho dobrodružství z Tokia a od hory Fuji.

∗ Gajdžin (外人) znamená japonsky cizinec.

#1: Tak jsem tady!

Už bylo dost keců o tom, jak se chystám do Japonska! Je čas doopravdy vyrazit. Po třináctihodinovým letu vypadávám celá zmuchlaná z letadla na letišti Narita a vítězoslavně se vydávám vstříc japonskýmu dobrodružství…

Ztratila jsem se hned na cestě z letiště na ubytko. Vlakem z letiště jsem to ještě zvládla, ale přestup na metro byl problém větší než armageddon. Bylo tam asi milion nástupišť, plán vlaků byl v rozsypaný rejži, automat na jízdenky nebral českou kartu, já něměla hotovost (debil) a nikdo neuměl anglicky.

Když jsem někde konečně schrastila hotovost a za zvuků fanfár s ní přiběhla k panu prodejci, už tam byl někdo jiný. Když mě viděl, tak mě radši vzal za ručičku, odnesl k automatu, sám naťukal, co je potřeba, vložil bankovku a odvedl na nástupiště. Přestup, který zabere 3 minuty, mi trval přes hodinu.

Na ubytko jsem dovalila ve 23:25, pět minut před zavřením recepce. Jsem frajer.

#2: Nasávání místní atmosféry

Na recepci ubytka se ptám na doporučení, kam můžu jít na večeři. Pán neví, jen říká, že za rohem je saké bar. To zní slibně.

Vstupuju dřevěnými šoupacími dveřmi do malý tradiční japonský špeluňky, kde všichni sedí pospolu u jednoho kulatýho stolu. Pán obsluhující se mě ptá “hungry?” a já horečnatě přikyvuju. Posadí mě ke stolu mezi úspěšně se opíjející Japonce. Paní vedle mě je už tak nachcaná, že mě musí vidět minimálně 3x. Ukazuje na skoro prázdnou flašku saké a konverzaci zahajuje slovem “sotorongo”. Chvíli trvá, než mi dojde, že se mi snaží říct, že je to “strong”.

Všechno je napsaný v japonštině, a i když jsem se před odjezdem do Japonska snažila něco naučit, reálně nerozumím ani hovno. Říkám obsluhujícímu pánovi “tofu”. On si chvíli láme hlavu, co si s tím slovíčkem má počít. Pak vítězoslavně zvolá “hot tofu?” a já znovu horečnatě přikyvuju. Mám takový hlad, že i kdyby se mě zeptal, jestli může být rozkousaný od psů, tak to beru.

Za veselýho volání “I recommend it!” přede mě chystá vařič, kam mi staví hrnec plný tofu se salátem a houbami. A ještě mi donese zelený čaj jako pozornost. Trpělivě mi ukazuje, jak se co konzumuje a moji spolusedící mi dávají povel, kdy je to uvařený a můžu jíst.

Oišii

Pán obsluhující se mě průběžně ptá, jestli je moje jídlo “oišii”, to jakože mňam. Konečně něco rozumim. Moji spolusedící za pomoci překladače zjišťují odkud jsem a co dělám v Japonsku. Když říkám “from the Czech Republic”, celá hospoda vytahuje mobil a zběsile googlí, co to je. Hospodou se najednou rozlíhá česká hymna a mávají na mě fotky český vlajky a Pražskýho hradu. Potom mě spolusedící zvou na saké. Voláme “kanpáj” (na zdraví), ťukáme si a já se ujišťuju, že saké je vážně sotorongo. Ta svině má 25%.

Když dojím svoji nálož tofu, pán mi ukazuje, ať sedím a nadšeně říká “desert!” Představuju si koláček nebo puding, poslušně tedy dál sedím, zatímco se mi sbíhají sliny. Úsměv mi v duchu vadne (na venek nedávám nic znát), když přede mě staví sušenou oliheň. V takovýchto kulturních momentech jde moje vegetariánství stranou a ze slušnosti do sebe pár kousků tý slaný mořský potvory nasoukám.

Když úspěšně nachcaná odcházím, celá hospoda mi mává a volá “sayounara” (nashledanou). Týpkovi na recepci děkuju za doporučení. Vypadal překvapeně.

#3: Zřizuju si lekce v tanečním studiu

Vyrážím do největšího tanečního studia v Tokiu založit si permanentku. Slečna na recepci umí stejně dobře anglicky jako já japonsky, a tak jí rukama nohama vysvětluju, že chci neomezený lekce na jeden měsíc. Slečna mně, že podmínkou jsou dva měsíce. Tvářím se smutně a slečna mi nějakým způsobem vyčaruje slevu.

Registrace do systému selhává v momentě vyplňování mýho jména – je možný ho zadat jen v japonských znacích. Říkám pomalu jak se jmenuju a slečna to přepisuje do katakany (jedna z japonských abeced). Ilona Bradáčová tak v japonštině vypadá takto: イロナブラダチョバ .

Slečnu neopouští nadšení a japonsky štěbetá, jak to u nich všechno chodí a provádí mě celým rezervačním systémem. Zběsile přikyvuju a průběžně říkám “wakarimašta” (rozumím), aniž bych třičtvrtě z toho rozuměla. Ale je to jedno ze dvou slovíček, který umím (hned po “mňam”). Pak mi předvádí, že permice zahrnuje i balet a jógu. Já jí předvádím, že chci teď na wackin’. Když jsem po dobrý půl hodině konečně registrovaná, slečna nadšením tleská a já si utírám pot až na prdeli. Vděčností se jí hluboce klaním. Jen doufám, že jsme se pochopily a nepřihlásila jsem se třeba na zumbu s katanou…

#4: Učím se říkat japonsky penis

Večeříme v izakaye (japonský hospodě) s mými novými přáteli, za radostnýho volání “kanpáááj” si ťukáme litrovými pivy za pár šupů a kamarád Japonec nám k tomu vypráví historku ze života ve Francii. “Na zdraví” se francouzsky řekne “tchin-tchin”. Úplně to samý slovíčko ale japonsky znamená “penis”. Prý tak myslel na penisy pokaždý, když si dávali drink.

A já tak po týdnu v Tokiu umím už 4 japonský slovíčka – mňam, rozumím, na zdraví a penis. Myslím, že jsem na život v Japonsku dostatečně vybavená.

#5: Střípky z tanečních lekcí

Po jedný z pvních lekcí poppinu mě všichni obklopují a zatarasí mi cestu. Není úniku. Lektor chvíli usilovně přemýšlí a pak ze sebe vyplodil: “You? From?”

Říkam: “From Čeko.” Všichni sborově zvolali: “Óóóóóó, Čekooooo!” Přísahám, že pár z nich odpadlo na zem. Stejně jsem přesvědčená, že zase neví, co ten zvuk znamená.

Pak mi lektor děkuje, že jsem přišla na jeho lekci a klaní se mi, načež dělám to samý. Ostatní mi taky děkují a doufají, že za nimi ještě někdy zavítám. Nejmilejší národ, co jsem kdy poznala.

Přicházím na jinou lekci poppinu. Když se lektor snaží se mnou seznámit, hned ke mně přiskočí dva moji kamarádi, chytí mě každý z jedný strany, a aniž bych se stihla nadechnout, už lektorovi vykládají, že se jmenuju Ilona, že jsem from Čeko a že poppin’ tancuju pár let. Jsem vdečná, že to nemusím vysvětlovat už asi po bambiliontý. Po tréninku učím lektora říkat “děkuju”. Poděkoval mi pak tolikrát česky, že jsem přišla na jeho lekci, že jsem mu odpustila i to jeho prvotní “spasíba”.

#6: Můj první battle

Přicházím do klubu na svůj první poppin’ battle v Japonsku. U registrace si mě týpek měří od hlavy k patě a opovržlivě říká “advanced”. Kývu, že dobrý. Zkouší mě odradit ještě jednou: “you want only watch?” Říkám, že chci “dance” a pro demonstraci sebou párkrát škubnu. Vypadá to, že jsem ho přesvědčila.

Když se pak ptám organizátora, jak bude preselekce probíhat, plodí tři věty skoro 10 minut. Je mi ho líto, a tak říkám “wakarimašta”, i když z toho moc moudrá nejsem. Týpek je z toho celý spocený. Evidentně má ale radost, že to anglicky zvládnul a dodává: “Kdybys měla ještě nějaký otázky, neváhej se na mě obrátit.” To bych mu neudělala…

Na battlu nerozumím ani slovo. Organizátor mě ale nenechává ve štychu a v momentě, kdy jde na řadu můj preselekční cypher, přiběhne ke mně, chytá mě na ruku, staví na místo a na prstech mi ukazuje, kolikátá tančím. Nechť mu žehnají všichni samurajové.

Jak jsem protančila 3 měsíce v Japonsku

#7: Japonská pizza a český pivo

Vyrážíme na večeři s mým japonským kamarádem, který je rozhodnutý, že musím ochutnat japonskou pizzu. Na otázku, jak moc se japonská pizza liší od tý normální, křičí “óóó, totally different!” Jsem zvědavostí napnutá jako kšandy.

Sedáme v hospodě ke stolu s plotnou, dostávám mističku s ingrediencemi, který se smíchají, vykydnou rovnou na sporák a špachtličkou se z toho vyrobí taková placka. Když jsem se zeptala, jak to mám jíst, můj japonský kamarád vypadal, že ho vomejou. Prý “samozřejmě, že hůlkama!”

Po večeři Japonce za odměnu tahám do baru, kde mají český pivo. Kámošovi objednávám Budějovický Budvar a sobě Plzeň. Chutnalo to jako domov. 

#8: Jak to se mnou v Japonsku otřáslo

Můj největší strach se stal skutečností. Opravdu jsem v Japonsku zažila zemětřesení. A hned několik! Mám z toho takový trauma, že to bylo na samostatný článek – Jak se mnou (o)třáslo zemětřesení.

#9: Gajdžin zase shání potravu

Před odjezdem do Japonska jsem si naplánovala celou fůru výletů. Tokio mě ale zabavilo natolik, že jsem zvládla jeden – k hoře Fuji. Jen co vylezu z autobusu, vyrážím shánět potravu. Protože nejsem žádný turistický zelenáč, jdu dál od centra a zapadám do nějaký zaprděný japonský hospůdky, i přesto, že moc dobře vím, co mě tam čeká.

Paní obsluhující se ptá “Amerika?” Říkám, že ani moc ne, ale můžem zkusit English. Paní samozřejmě neumí anglicky ani “hello” a něco mi škrábe na papírek v japonských znacích. Odpovídám jí nápisem “no meat”. Neví si s tím rady, a tak jde za lidmi u vedlejšího stolu. Všichni společně “no meat” párkrát nahlas zopakují, ale ani společnými silami se jim kód nepodařilo rozluštit. A tak zkouším jinou ověřenou metodu. Koukám paní zhluboka do očí a jako pokémon opakuju “tofu, tofu, tofu.” Rozumí! Ukazuje mi obrázek s mísou tofu a říká “oišii”. V tomhle slovíčku už jsem zběhlá, a tak přikyvuju a v menu ještě kroužkuju misku s rýží. Tentokrát přikyvuje paní. Opravdu mám za chvilku před sebou velkou mísu s náloží tofu a rýži. Zvládli jsme to! Yatta!

Za chvilku mě paní přijde zkontrolovat. Ujišťuju ji, že je to “oišii” a aby mezi námi nebyla žádná mejlka, hladím si břicho. Paní mě několik dlouhých vteřin spokojeně pozoruje, jak se nacpávám, a pak mě pohladí po hlavě. Jak čokla. Platím určitě o polovinu míň, než bych platila v centru, a já i paní máme zážitek.

#10: Nevysněný výhled na Mount Fuji

Ráno vyrážím na ten snad nejvíc ikonický japonský výhled – na horu Fuji od pagody Chureito skrz rozkvetlý sakury. Jako ostřílený cestovatel a žádná líná verbež nastupuju k pagodě pár vteřin po otevíračce v 8:00. Už touhle dobou je na vyhlídce těsno a všichni se předhání, kdo si udělá fotku první. Ten největší nepřítel výhledu je ale jouza s megafonem, který na nás každých pár vteřin řve, ať už vypadneme. Odcházím po chvilce jenom proto, že mě z něj bolí hlava.

Když okolo procházím v poledne, je to tu MNOHEM horší. Fronta na vyhlídku se klikatí skrz celý sady tak na kilometr daleko. Jouza s megafonem vyřvává pořád a skupinky lidí z vyhlídky pakuje po třech minutách. Je to všechno, jenom ne romantika.

#11: Potkávám v Japonsku medvěda

Po tom, co jsem v divoký přírodě potkala krokodýla, losa, soby, žraloka, pár hadů, orangutána a několik dalších druhů opic, přidávám na svůj seznam i MEDVĚDA. Jednou to přijít muselo. Ale že to bude při hikování zrovna v Japonsku a ani ne tak daleko od civilizace, to jsem nečekala. Ani jsem upřímně netušila, že v Japonsku nějací medvědi jsou. Dokud ta potvora chlupatá neběžela tak 30 metrů ode mě!

Krve by se ve mě nedořezal. Otočím se k medvědovi zády, beru nohy na ramena a peláším tam, odkud jsem přišla. Jsem rychlejší než průjem. Zastavuju až když jsem v bezpečí mezi dalšími lidmi. Plíce jsem ztratila někde po cestě, ale už se pro ně nehodlám vracet. Obejdu se bez nich.

Na hostelu otevírám internet a zjištuju, že v lesích v okolí hory Fuji opravdu žijí černí asijští medvědi. Taky se dozvídám, že “jsou vůči turistům docela agresivní“, a taky “make sure you don’t run when you see one—it’ll chase you down! Your best bet is to slowly back away quietly without turning your back on the bear.” Nevím, jestli se sama sobě smát, anebo si dát přes držku. Tak se nejdřív směju a pak si dávám přes držku.

#12: Co mě v Japonsku sere

Tři měsíce v Japonsku je podle mě dostatečně dlouhá doba na to, aby mohly přijít i věci, který mě tu serou. Sedám si v kavárně k mýmu oblíbenýmu pracovnímu místu. Vedle pána, který má rýmu.

Protože smrkání v Japonsku je podobný asi jako kdybyste si na veřejnosti mohutně uprdli, tak pán popotahuje. Velmi silně. Zní to, že to tahá až paty. Paty pána, který sedí o patro níž. S tou frekvencí coby každých pár vteřin si představuju, že se jeho mozek máchá v hlenový lázni. S každým dalším monstrózním potáhnutím mi vstavají chlupy hrůzou a kroutí všechny svaly v těle. I kdybych si odsedla na zahrádku vedlejší kavárny, tak mě ten zvuk bude pronásledovat. Nejradši bych mu nabídla kapesník, ale to by bylo jako podat náhodnýmu kolemjdoucímu toaleťák…

Situaci řeším elegantně tím, že si nasazuju sluchátka. Po vyzkoušení pár možností, jak toho yettyho utlumit, vítězí hard rock toho nejtěžšího kalibru na PLNÝ pecky. Je mi to fuk, že za chvilku ohluchnu. Tímto děkuji Rammstein.

#13: Jaký je být zpátky v Evropě? 

Po třech měsících v Japonsku s těžkým srdcem odlítám. Přistávám v Norsku a s mým totálně japonským mozkem vyrážím do ulic Osla.

• Svůj návrat do Evropy zahajuju tím, že si kupuju čaj v kavárně a baristovi se ukloním.
• V supermarketu huhlám “sumimasen” (promiňte), aniž bych někoho skutečně svojí přítomností obtěžovala. Cítím se naštvaná, že lidi do mě drcnou a neomluví se.
• Záchody jsou úplně obyčejný. Bez vyhřívanýho prkýnka, bez automatickýho zvedání prkýnka, bez hudby, bez deodorantu, bez mytí zadku. To je moment, kdy mám chuť se otočit a vzít první letadlo zpátky do Tokia.
• Na ulici jsem jediná, kdo čeká, až na semaforu naskočí zelená. Exot.
• Svoje odpadky si furt strkám do batohu a nesu si je s sebou domů, i přesto, že už jsou všude odpadkový koše.
• Už se necítím výjimečně, protože všichni jsou velcí a bílí. Ano, je mi to líto.

P. S. Jestli vám připadá, že jsem se v Japonsku jenom cpala a chlastala… tak máte pravdu.