Moje zkušenost s prací v Norsku 2 – housekeeping na ostrově Magerøya

Udělala jsem to znovu. Zase jsem vyrazila na léto pracovat do Norska. Po dvou sezonách jako kuchařka v Karasjoku jsem ale vyměnila místo i pracovní pozici. Tentokrát jsem se vydala nejseverněji, jak jen to šlo a kuchařskou zástěru vyměnila za štětku na hajzl.

Upřímně sdílím, jaká práce pokojské v Norsku opravdu byla, jak jsem si práci našla i kolik jsem si  vydělala.

Kde jsem v Norsku pracovala tentokrát?

Na konci světa. Daleko, předaleko za polárním kruhem. Na místě, tak vzdáleném, že kdybych popošla ještě kousek dál, přepadla bych z Evropy. Řeč je o ostrově Magerøya, nejsevernější části Norska (když nepočítáme Špicberky).

Je to místo, kde v létě tři měsíce slunce nezapadá a v zimě zase po tři měsíce nevychází. Místo s počasím tak drsným, že tu ani stromy nechtějí růst a teploty 15°C znamenají horka k padnutí. Místo tak blízko přírodě, div vám královští krabi necumlají palce u nohou, sobi neužírají večeři z talíře a místo televize se chodíte dívat na velryby, jak se prohání v moři za barákem.

Přesně tady jsem pracovala 4 měsíce minulý rok a 3 měsíce předminulý rok v housekeepingu alias jako pokojská na třech místních hotelech.

Tam jako někdo jezdí?

Na ostrov Magerøya míří každoročně tisíce turistů. Ti všichni se sem hrnou, aby stanuli na… druhém nejsevernějším bodě Evropy. Magický mys Nordkapp, útes ve výšce 307 metrů, vábí turisty nejen čarokrásnou vyhlídkou na oceán, ale hlavně na anomálii naší planety, na půlnoční slunce.

Oh, nejsevernější bod Evropy je tu samozřejmě taky. Knivsjelloden. Ale to nikdo neumí vyslovit a nezní to tak romanticky. Navíc k němu nevede silnice a cestovatel si k němu musí dojít několikahodinovým hikem skrz ne vždycky vlídnou severskou přírodu.

Jak jsem si práci v Norsku našla?

Když jsem tehdy pracovala v Karasjoku, udělali jsme si jeden den s mojí kolegyní a šéfem výlet na Nordkapp. Při uhánění magerøyskou divočinou mi šéfík říká “tady hledají každý rok na letní sezonu hrozně moc zaměstnanců”. O chvíli později mi to potvrdila i baristka v kavárně na Nordkappu, která pocházela z Lotyšska. Na můj údiv, že není Norka, rozpřáhla ruce a zahlásila, že všichni zaměstnanci tady jsou cizinci. Řekla jsem “hustý” a informaci si bezpěčně uložila do paměti. Třeba se to jednou bude hodit.

A ejhle. O 3 roky později, kdy jsem se rozhodla jet do Norska za novou pracovní zkušeností, jsem tuhle informaci vylovila z hlubin mýho mozku. Otevřela jsem internet, napsala do vyhledávače “job in Nordkapp” a na první dobrou na mě vykoukl inzerát. Potom, co jsem jim tam poslala vytuněný životopis v angličtině a přemotivovaný motivační dopis, jsem si prošla důkladným pohovorem po telefonu v angličtině, při kterým jsem se zpotila až na zadku. Ale vyplatilo se. O pár dní později mi přišel e-mail, že jsem přijatá.

Jaká byla práce pokojské?

První den v práci, hned první pokoj: Kolegyně, která mě zaučovala, otevřela dveře koupelny a řekla “do you smell it? There is a shit next to the toilet.” Přenádherný přivítání.

Ale s postupem času… to nebylo o moc lepší. 😀

Práce pokojský znamená uklidit denně 16 – 22 pokojů (záleželo na hotelu). Ustlat postele, vydrhnout koupelnu, utřít prach, vyluxovat, vytřít, vynést odpadky a doplnit a naaranžovat prospekty. Přidejte si k tomu tahání těžkých vozíků s čistým a špinavým prádlem, šoupání nábytku, protože ho furt někdo přesouvá, nervózní kolegové a stres, abyste to všechno stihli včas. Dále mytí krve, výkalů, zvratek a úklid střepů, chlupů, nehtů či použitých kondomů. Pokoje musely být uklizený rychle a hlavně se blýskat, až oči přecházejí. Není to práce pro slabé povahy. 

První rok byl zvladatelný, ale ten druhý byl sakra náročný po fyzický i psychický stránce. Jednak se po koronaviru zase rozjel cestovní ruch a jednak nás bylo málo pokojských. To pro nás znamenalo práci někdy i 10 hodin denně, 9 až 14 dní v kuse s jedním dnem volna mezi tím. Byly dny, kdy jsem byla přesvědčená, že se mi rozpadne tělo.

Pracovní podmínky

Jen chci dodat, že jsem měla kdykoliv možnost říct “ne”. Jak na přesčasy, tak směny navíc. Ale moje svědomí, který vědělo, že v tom případě by o to víc nebo dýl museli makat ostatní kolegové, mi to nedovolovalo. Stejně tak jsem to vnímala u ostatních. Byli jsme tým a drželi jsme spolu.

Jinak ze strany zaměstnavatele bylo všechno, jak má být. Smluvní podmínky dodržený, vždycky mi vyšli se vším vstříc, výplata chodila v termínu, který měla. Jen jednou se stalo, že mi zapomněli započítat nějaký odpracovaný hodiny, ale to dodali bez problémů hned příští měsíc.

Jak jsem na ostrově Magerøya trávila volný čas?

Minulý rok jsem ho moc neměla. Ale když už, tak plán byl jasný. Výlet! Ostrov Magerøya sice není bůhví jak velký, ale možností, kam se vydat, má překvapivě hodně.

A protože nás bylo dost zaměstnanců ze všech koutů světa, o kamarády nebylo nouze. Když se nešlo nikam na hike, šlo se společně do hospody, do posilovny, na horolezeckou stěnu, na pláž, do kina, jednou dokonce i na divadelní představení. Hrály se stolní hry, dělaly se movie nights, karaoke párty nebo barbeque v přírodě. Organizovaly se pro nás taky různý rukodělný workshopy nebo lekce pilates. Nuda opravdu nehrozila.

Kolik jsem si v Norsku vydělala?

Budu sdílet částky z poslední sezony, tedy za léto 2023. Moje mzda dělala 204 NOK/h. Za 3,5 měsíce jsem odpracovala 648 hodin. Z toho 95 byly přesčasy, tzn. 50-100% příplatky. Daň se mi sice odváděla 34%, ale na daních se mi v březnu dost vrátilo.

Za ubytování, který jsem měla zařízené od zaměstnavatele, jsem platila v přepočtu necelou tisícovku měsíčně. Za obědy v práci se mi z výplaty strhávalo cca 1 000 až 1 500 Kč. Mimo práci jsem za jídlo dala každý měsíc kolem 8 000 Kč. Nutno ještě zmínit, že doprava takovou dálku není nejlevnější. Bylo by ale zavádějící s vámi sdílet moje náklady, protože jsem na Magerøyu cestovala z Tokia a po skončení pracovní smlouvy jsem pokračovala do Švédska.

Toť za mě vše. Doufám, že jsem odpověděla na všechno, co vás ohledně práce v Norsku zajímá. Kdyby něco chybělo, napište mi, ať už do komentářů nebo soukromě. 🙂