Udělala jsem to znovu. Zase jsem vyrazila na léto pracovat do Norska. Po dvou sezonách jako kuchařka v Karasjoku jsem ale vyměnila místo i pracovní pozici. Tentokrát jsem se vydala nejseverněji, jak jen to šlo a kuchařskou zástěru vyměnila za štětku na hajzl.   Upřímně sdílím, jaká práce pokojské v Norsku opravdu byla, jak jsem si práci našla i kolik jsem si  vydělala.   Kde jsem v Norsku pracovala tentokrát? Na konci světa. Daleko, předaleko za polárním kruhem. Na místě, tak vzdáleném, že kdybych popošla ještě kousek dál, přepadla bych z Evropy. Řeč je o ostrově Magerøya, nejsevernější části Norska (když nepočítáme Špicberky). Je to místo, kde v létě tři měsíce slunce nezapadá a v zimě zase po tři měsíce nevychází. Místo s počasím…

Norsko miluju už od svý první návštěvy v sedmnácti letech. Po dvou pracovních stážích a pěti dobrovolnických pracích na farmách jsem dostala geniální nápad, že bych v Norsku mohla pracovat a dokonce si za to i něco vydělat. Občas mi to i pálí. A tak jsem si na léto 2019 našla práci v Karasjoku, daleko předaleko na severu Norska, a o rok později si to zopakovala. Jak jsem si práci v Norsku našla? Jaký to bylo? A kolik jsem si vydělala?   Kde jsem v Norsku pracovala? Za polárním kruhem Norska v sámským městečku Karasjok, kde žije na 2 000 obyvatel. Prý. Já měla pocit, že nás tam je hrstka. Pracovala jsem v tamní útulný, zato nejvytíženější restauraci jako kuchařka. Když jsem nastupovala, nevěděla jsem, co…

V červnu 2020 jsem byla oficiálně vpuštěná do Norska, juchů. Na léto jsem se tu už podruhý usídlila v Karasjoku, malým městečku cca 450 km za polárním kruhem a stejně jako minulý rok tu pracovala v restauraci jako kuchařka. Než jsem se sem ale dostala, byla to strastiplná cesta, o kterou se mi postaral zmetek jménem koronavirus.   Tak sakra jedu nebo nejedu? Ještě v březnu jsem rozhlašovala, že odjíždím, že mě žádný divnovirus nezastaví. Pak vyhlásili karanténu, zavřeli hranice a já se smířila s tím, že mám smůlu. Pak ale soud rozhodl, že se hranice otevírají. Jásala jsem, že teda můžu odjet. No jo, jenže Norsko ty svoje mělo pořád zavřený. Rozhodnutí, že teda opravdu nejedu.…

V srdci nejsevernějšího kraje Norska zvaném Finnmark leží městečko Karasjok. Rozprostírá se daleko za polárním kruhem v údolí uprostřed hluboké divočiny a žije v něm na 2 000 Sámů a 60 000 sobů. Přesně tady jsem strávila půl roku svýho života a zažila tu největší exotiku. Tu severskou.   Protože mi let z Prahy do Helsinek a následně cesta autobusem přes celé Finsko přišla nejzáživnější, trvalo mi 3 dny, než jsem konečně celá zmuchlaná vylezla v Karasjoku – ve svém novém domově uprostřed divočiny 400 km za polárním kruhem. O 250 km severněji už bych přepadla z Evropy. Všude kolem, kam oko dohlédne, se rozprostírají hluboký lesy a nic jinýho než lesy. Taky kopce, fjordy, vodopády, řeky a jezera. V blízkým okolí číhají medvědi, losi,…