Udělala jsem to znovu. Zase jsem vyrazila na léto pracovat do Norska. Po dvou sezonách jako kuchařka v Karasjoku jsem ale vyměnila místo i pracovní pozici. Tentokrát jsem se vydala ještě o kus severněji – nejseverněji, jak jen to šlo a kuchařskou zástěru vyměnila za štětku na hajzl.   Upřímně sdílím, jaká práce pokojské v Norsku opravdu byla, jak jsem si práci našla i kolik jsem si  vydělala.   Kde jsem v Norsku pracovala tentokrát? Na konci světa. Daleko, předaleko za polárním kruhem. Na místě, tak vzdáleném, že kdybych popošla ještě kousek dál, přepadla bych z Evropy. Řeč je o ostrově Magerøya, nejsevernější části Norska (když nepočítáme Špicberky). Je to místo, kde v létě tři měsíce slunce nezapadá a v zimě zase po dva…

Norsko miluju už od svý první návštěvy v sedmnácti letech. Po dvou pracovních stážích a pěti dobrovolnických pracích na farmách jsem dostala geniální nápad, že bych v Norsku mohla pracovat a dokonce si za to i něco vydělat. Občas mi to i pálí. A tak jsem si na léto 2019 našla práci v Karasjoku, daleko předaleko na severu Norska, a o rok později si to zopakovala. Jak jsem si práci v Norsku našla? Jaký obě dvě sezony byly? A kolik jsem si vydělala?   Kde jsem v Norsku pracovala? Za polárním kruhem Norska v sámským městečku Karasjok, kde žije na 2 000 obyvatel. Prý. Já měla pocit, že nás tam je hrstka. Pracovala jsem v tamní útulný, zato nejvytíženější restauraci jako kuchařka. Když jsem nastupovala, nevěděla…