Kde žiješ? A čím se živíš?

“Kde žiješ?” a “Čím se živíš?” Pro normální lidi dvě naprosto jednoduchý otázky. Ale pro mě (a mnoho dalších cestovatelů a nomádských duší) jsou to dvě nejtěžší otázky, jaký mi můžete položit. Protože na ně neumím odpovědět. Nebo někdy možná ani nechci, protože je složitý to vysvětlit a lidi to často nechápou. Tak si o tom pojďme (nejlépe jednou provždy) pokecat…

“Odkud jsi?”

Och, to je jednoduchý. Jsem z Český republiky. Taková ta malá země v srdci Evropy. Vedle Německa. Už víte? Ne vole, Československo už nejsme 30 let.

Tam jsem se narodila, vyrůstala a strávila největší část mýho života. Svojí národnost nezměním, ani bych měnit nechtěla.

Tím pádem ale lidi automaticky předpokládají, že když odtamtud pocházím, tak tam taky žiju, no ne? Na to začnou mít o mojí zemi spoustu otázek – o politice, daních, zdravotním a sociálním systému, jak se vaří naše tradiční jídlo… A to jsou věci, na který neznám odpovědi (v životě jsem svíčkovou nepřipravovala). Lidi jsou z toho popletený a já, abych předešla dalšímu nedorozumnění, radši rychle dodávám, že v Česku nežiju. “Aha, a kde teda žiješ?”

“Kde žiješ?”

A jsme v hajzlu. To je otázka, kterou ze srdce nesnáším, protože na ni neumím odpovědět. Položte mi tuhle otázku a já začnu hluboce přemýšlet, koktat a nervózně se ošívat.

Nežiju totiž nikde. A všude. 

Proto se někdy, aby nedošlo k nedorozumění, tázajícího doptávám, co pro něj znamená “někde žít”. A tady to začíná být zajímavý, protože to pro každýho znamená něco jinýho…

Dostávám odpovědi jako:

• “Tam, kde máš rodinu.”
• “Tam, kde trávíš nejvíc času v roce.”
• “Tam, kde máš práci, popř. platíš daně.”

Tak si to pojďme rozebrat. 

“Tam, kde máš rodinu.”

Svoji vlastní rodinu (ještě) nemám, ale mojí rodiče a komplet všichni předci, kam až povědomí o našem rodokmenu dosáhne, jsou Češi. V Česku se taky nachází odkladiště mých knih a věcí, který zrovna na cesty nepotřebuju (dům mých rodičů).

Že tam žiju ale můžu tvrdit jen sotva, když tam zavítám 2x do roka jen na pár týdnů, když jsem zrovna někde poblíž, a zaměstnání tam měla naposledy v roce 2022. 

Jako cizinec ve vlastní zemi se nejvíc cítím, když si něco vyřizuju na úřadech nebo u doktorů a oni se mě ptají “Vy nejste z Česka, že ne?”, ať už kvůli mojí krkolomný češtině, nefunkčnímu zdravotnímu pojištění nebo když se ptám na debilní otázky.

“Tam, kde trávíš nejvíc času v roce.”

Huh. V takovým případě musím odpovědět, že žiju někde mezi Norskem, Japonskem a Českem. Ve všech těhle zemích totiž trávím na střídačku celkem 2 – 4 měsíce v roce.

“Tam, kde máš práci a platíš daně.”

Tohle je easy. To je Norsko.

Norsko taky pro jednoduchost někdy volím rovnou jako odpověď na otázku “kde žiješ?”, když zrovna nemám náladu pouštět se do vysvětlování mýho života. Pak na mě ale lidi čumí a nechápou, jak to, že jsem teda v tom případě už třetí měsíc v Japonsku. Nebo měsíc v Paříži. Případně Německu. A tak celkově na několikaměsíční “dovolený”. 😀

Jak to cítím já?

Na tohle se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Přitom takhle by se přece ta otázka měla správně pokládat! 

Jednu dobu jsem o sobě prohlašovala, že jsem homeless. Po poslechnutí podcastu RealLife English se mi ale moc líbí myšlenky, že jsem citizen of the world a the world is my home. Přece jen jsou ale místa, která jsou mýmu srdci blíž než jiná…

Já to cítím tak, že žiju někde mezi Norskem, Japonskem a zbytkem světa. A domovů mám prostě víc.

Jedno doma na severu Norska, jedno v centru Tokia, teď ještě navíc jedno v Německu, a koneckonců i u našich v Česku. A jsem zrovna tam, kde mám chuť být. Každý to místo je pro mě něčím speciální a oblíbila jsem si ho z jiných důvodů. Mám tam kde bydlet, kamarády, znám to tam jak svý boty, vím o všech tanečních eventech, znám místní kulturu a (alespoň minimálně) jazyk, mám zařízenou MHD lítačku i kartičku do knihovny (pro mě moc důležitá věc). A na všech těhle místech se cítím dobře. Jako doma.

A když zrovna nejsem ani v jedný z těchto zemí, tak cestuju kdekoliv jinde po světě.

Takže zakořeněná někde natrvalo ve smyslu, jak je to běžně vnímaný, nejsem. Ani nechci být. Protože to tak miluju. Miluju tu svobodu, dobrodružství, nevšednost, možnost volby, změnu, nezávaznost a všechny ty možnosti, který život a naše planeta nabízí.

Čím se živíš?

Uff, další pro mě komplikovaná otázka…

Moje životní situace poslední 3 roky je totiž taková, že 3 až 5 měsíců pracuju v Norsku, aktuálně v obchodě se suvenýry na (druhým) nejsevernějším bodě Evropy. (Dělala jsem ale i kuchařku a housekeeping.) Po zbytek roku žiju a cestuju za to, co jsem si v Norsku vydělala. Ano, stačí mi to, děkuji za optání. To je všechno. To je celý to kouzlo. Je to prostě životní styl. A takhle to dělá velká většina z nás, co se v Norsku každoročně sejdem.

A co teda děláš? Nenudíš se?

V nose se ale nudou opravdu nedloubu. Ve zbytku roku…

Cestuju. Wooow, to jste nečekali, co? To je náplň času sama o sobě. Potkávám lidi, poznávám jejich kulturu, obcházím historická místa, chodím na túry do hor a lesů, objevuju zajímavá nevšední místa, pomáhám na farmách a jiných místech jako dobrovolník, plánuju další cesty, pomáhám (ne)známým plánovat jejich cesty (obracíte se na mě hodně), hledám informace, letenky, jízdenky nebo ubytko, sdílím to na Instagramu.

Tvořím. Pracuju na svých vlastních projektech jako je tenhle blog, píšu další cestopisný články a prodávám fotky z cest. I když z toho mám leda tak radost. Nic, co by mě uživilo. Zatím.

Tančím. Dalším velkým důvodem mých cest je tanec, kdy obcházím lekce, sessions a battly, sdílím naší společnou vášeň s dalšími tanečníky a inspiruju se od těch nejlepších.

Vzdělávám se. Učím se cizí jazyky – kromě angličtiny taky norsky a japonsky, miluju čtení knih, poslouchám podcasty, zajímám se o geografii a historii.

Hýbu se. Kromě tancování taky dělám jógu, horolezu, šlapu po horách, posiluju, chodím na procházky, kvůli zdravotním problémům dělám rehabilitační cvičení a tak celkově nepohrdnu žádným pohybem.

Socializuju se. A z toho vyvstává další častá otázka… “Necítíš se na cestách sama? Není ti smutno?” Moje odpověď je: “Absolutně ne!” To je ale na úplně jinou debatu. Třeba o tom jednou taky napíšu…

Máš to podobně? Tak se mi ozvi do komentářů, ať vím já i další kočovný duše, že v tom nejsme sami. 🙂