V červnu 2020 jsem byla oficiálně vpuštěná do Norska, juchů. Na léto jsem se tu už podruhý usídlila v Karasjoku, malým městečku cca 450 km za polárním kruhem a stejně jako minulý rok tu pracovala v restauraci jako kuchařka. Než jsem se sem ale dostala, byla to strastiplná cesta, o kterou se mi postaral zmetek jménem koronavirus.   Tak sakra jedu nebo nejedu? Ještě v březnu 2020 jsem rozhlašovala, že odjíždím, že mě žádný divnovirus nezastaví. Pak vyhlásili karanténu, zavřeli hranice a já se smířila s tím, že mám smůlu. Pak ale soud rozhodl, že se hranice otevírají. Jásala jsem, že teda můžu odjet. No jo, jenže Norsko ty svoje mělo pořád zavřený. Rozhodnutí, že teda opravdu…

V srdci nejsevernějšího kraje Norska zvaném Finnmark leží městečko Karasjok. Rozprostírá se daleko za polárním kruhem v údolí uprostřed hluboké divočiny a žije v něm na 2 000 Sámů a 60 000 sobů. Přesně tady jsem strávila půl roku svýho života a zažila tu největší exotiku. Tu severskou.   Protože mi let z Prahy do Helsinek a následně cesta autobusem přes celé Finsko přišla nejzáživnější, trvalo mi 3 dny, než jsem konečně celá zmuchlaná vylezla v Karasjoku – ve svém novém domově uprostřed divočiny 400 km za polárním kruhem Norska. O 250 km severněji už bych přepadla z Evropy. (A taky, že málem jo.) Všude kolem, kam oko dohlédne, se rozprostírají hluboký lesy a nic jinýho než lesy. Sem tam taky kopce, fjordy, vodopády,…