Moje zkušenost s prací v Norsku – kuchařka v Karasjoku

Norsko miluju už od svý první návštěvy v sedmnácti letech. Po dvou pracovních stážích a pěti dobrovolnických pracích na farmách jsem dostala geniální nápad, že bych v Norsku mohla pracovat a dokonce si za to i něco vydělat. Občas mi to i pálí. A tak jsem si na léto 2019 našla práci v Karasjoku, daleko předaleko na severu Norska, a o rok později si to zopakovala. Jak jsem si práci v Norsku našla? Jaký to bylo? A kolik jsem si vydělala?

Kde jsem v Norsku pracovala?

Za polárním kruhem Norska v sámským městečku Karasjok, kde žije na 2 000 obyvatel. Prý. Já měla pocit, že nás tam je hrstka. Pracovala jsem v tamní útulný, zato nejvytíženější restauraci jako kuchařka. Když jsem nastupovala, nevěděla jsem, co budu dělat a měla jsem 0 – opakuji NULA – zkušeností s vařením.

Jak jsem si práci v Norsku našla?

Když se pro něco rozhodnu, tak se do toho opřu. Obepsala jsem několik farem, přes 50 hotelů na Lofotech a zkoukla inzeráty ve všemožných FB skupinách s nabídkami práce v Norsku. Pak jsem pokračovala tím, že jsem napsala všem mým známým Čechům, kteří v Norsku pracovali, jestli o něčem nevědí. Hned na to jsem to samý udělala s Nory, který tam znám (po šesti návštěvách Norska přes výměnný pobyty, couchsurfing a dobrovolnictví se jich nastřádalo docela dost).

I když jsem tomu nedávala moc šancí, známosti bylo to, co nakonec zvítězilo. Týpek, u kterýho jsem kdysi byla na pár dní jako dobrovolník přes Workaway.info, mi odepsal, že by se mu hodila pomoc v jeho kavárně. Tehdy mi to znělo jako pohodová práce (k tomu, jak jsem byla naivní se ještě dostanu). Když jsem se ho zeptala, co tam budu dělat, odpověděl „od všeho trochu“. To mi stačilo a přes messenger jsme si virtuálně plácli.

| Mohlo by tě taky zajímat: Exotika po seversku ANEB Život za polárním kruhem

Co jsem v práci dělala

Po příletu jsem zjistila, že budu vařit. To, že to neumím, jim nepřipadalo jako překážka. Během prvních tří dnů jsem se musela naučit připravit nějakých 30 jídel s norskými názvy jako Løvstek, Pølsebiter, Suoavas, Nakkekotelet, Karbonade, Biffstrimler a další včetně pokrmů ze sobů. Čtvrtý den už jsem frčela sama bez dozoru. V restauraci byl v letní sezóně takový nával, že na nějaký pochybnosti o mých kuchařských dovednostech nebyl čas.

Když jsem se do restaurace vrátila další rok, párali se se mnou ještě míň. První den mi šéfík  připomněl, jak se co vaří (překvapila jsem sama sebe, kolik si toho pamatuju), teoreticky mi popsal nová jídla na menu a druhý den už to nechal úúúplně na mě. Je to hroznej kaskadér.

Pracovní doba pro mě jako kuchařku byla 8.30–19.00. Ráno se měnil olej, připravovaly bagety, chlebíčky, kebaby a aranžovaly dortíky. Přes den jsem vařila objednávky o sto šest. Směnu jsme zakončovali hodinovým úklidem. Pátky a soboty jsme měli otevřeno až do 4 hodin ráno. V tuhle dobu jsem odhazovala kuchařskou zástěru a měnila se v barmanku, v krajních případech jsem dělala securiťáka.

Sobí speciality: sobí kebab s brusinkovým dresinkem, chlebíčky se sobími jazyky, sobí polévka bidos

Jaký to v práci bylo?

Náročný. O to víc, že jsem i přes vystudovanou hotelovku kuchařinu nikdy nedělala. To, co se jmenovalo v pohodě znějící „kavárna“, byla ve skutečnosti ta nejvytíženější místní restaurace.

Během turistický sezony jsem pracovala 10-15 hodin denně, 10 až 11 dní v kuse. Pak jeden den volno a celý kolotoč nanovo. Jen za červenec jsem odpracovala 240 hodin. Od června do půlky srpna se u nás dveře nezavřely. Neměli jsme ani chvilku na vydechnutí a na konci směny jsme mysleli, že vypustíme duši. Největší paradox byl, že jsem jako kuchařka neměla ani čas se najíst.

Nejvíc ze všeho na téhle práci jsem milovala ten kolektiv, který se v Karasjoku sletěl ze všech koutů světa. Ze všech mých kolegů byli místní jen čtyři Sámové (národnost obývající sever Skandinávie). Ostatní byli z Lotyšska, Ukrajiny, Filipín, Argentiny, Švédska, Bulharska, Itálie, Polska, Keni a Sýrie. A já z Český republiky.

Jazyk – potřebovala jsem norštinu?

Protože jsme byli mezinárodní tým, mluvili jsme mezi sebou anglicky. Potraviny jsme ale nadepisovali v norštině. Při komunikaci se proto často stávalo, že jsme mixovali angličtinu a norštinu do sebe. Vznikaly z toho potom paskvily jako „I need to cut agurk,“ „Can you bring me pomfri?“ nebo „The customer doesn’t want løk.“

Jen výjimečně se stávalo, že jsem musela jít někoho obsloužit na kasu, kde jsem oprašovala svoji lámanou norštinu. Když jsme se dostali do bodu, kdy jsem nerozuměla, poprosila jsem, jestli můžeme mluvit anglicky. Většinou to nebyl problém, lidi byli zvyklí, že tady pracují cizinci. Jen ve dvou případech se ke mně otočili zády a odešli.

Kolik jsem si vydělala?

Moje mzda byla 168 NOK/h (léto 2020). Reálně se moje odpracovaný hodiny pohybovaly kolem 200 h. Na daních se mi z výplaty odvádělo měsíčně 25 %.

Každý měsíc jsem platila 4 000 NOK za nájem a zhruba 2 000 NOK za jídlo (měla jsem tu výhodu, že v práci jsem měla stravu zadarmo) plus sem tam nějaký to pivko a výlet. Ta pointa, proč si tady člověk hodně vydělá je ta, že tu vlastně není za co utrácet. A taky, že nemá moc volnýho času. 😀

Víc o práci v Norsku sdílím tady:

• Tipy při hledání sezónní práce v Norsku
• Moje druhá zkušenost s prací v Norsku – housekeeping na ostrově Magerøya
• Největší bizáry z práce pokojské v Norsku

Další místa, kde ti s prací v Norsku poradí:

• Life in Norway
• Pracuj v Norsku
• NAV – Norský úřad práce a sociální péče. Najdete tam všechno info, co potřebujete vědět jako cizinec přijíždějící do Norska za prací.

Máš taky zkušenost s prací v zahraničí ať už v Norsku nebo kdekoliv jinde? Poděl se o ní do komentářů.